Lovec

8. Výbuch

Když uklidí fén a otočí se, zase nadskočí. Stojí opřený o rám koupelnových dveří a pozoruje ji. "Sakra práce! Musíte mě pořád lekat?" vyjela na něj, ale on se jen pousměje.

"Pardon. Když já se na vás rád dívám."

"Jako lovec," zamumlala si pod vousy a protáhla se kolem něj do kuchyně. Dávala si při tom hodně záležet, aby se ho jediným kousíčkem kůže nedotknula.

"Já to slyšel," oznámil jí mimochodem.

"To je fuk. Na kdy je ta rezervace?"

"Na zítra," pronesl neurčitě.

"Super, to mám ještě čas. Dám si kafe. Chcete taky?" pronesla ironicky a uštěpačně se na něj podívala. Teď jí to přišlo celé divné. Rande mají až zítra, ale on jí to přijde oznámit osobně a ještě ke všemu den předem. Co to je? Jasně, to přepadení... Bylo možné, že se o ni opravdu bál? Nebo se spíš ujišťoval, zda to platí, když mu celý den neodepisovala. Vlastně to dá rozum. Asi.

"Rád," řekl klidně, zcela ignorujíc její tón. Sednout si nešel. Stojí kus od ní a neustále ji pozoruje. Černovlásku to neuvěřitelně rozptylovalo.

"Tak kam půjdeme?" Snažila se vést konverzaci, aby nemyslela na to, jak šíleně ji ten zmetek přitahuje. Dokonce ji z toho začínalo už bolet břicho.

"Vybral jsem Itálii. Doufám, že máte ráda pizzu."

"Kdo ji nemá rád?" Byla ráda, že vybral něco normálního. Místo, kde se bude cítit příjemně. Zkrátka normální pizzerii a ne podnik typu La Strada. S úsměvem mu podala kávu a sama si vyskočila na linku. Byl to její zvyk, většinou si k tomu ještě projížděla Instagram.

Překvapeně pozdvihnul obočí. "Děláte tohle často?"

Lili se nevinně usmála. "Je to můj rituál."

"Neznám nikoho, kdo pije kafe, sedíc u toho na lince."

Dívka se zakřenila. "No, teď už jo."

"To je fakt. Ehm. O něco bych chtěl poprosit."

"Ano?" To by jí teda zajímalo..

"Chtěl bych si tykat. To vykání mi opravdu vadí."

Vystřihla dokonalý americký úsměv a natáhla k němu ruku. "Lili."

"Andreas." Úsměv jí oplatí a přijme nabízenou paži. Jakmile se ale dotknou, Lilianou projede neznámá vlna horka, div jí to neshodí z linky. Trhaně se nadechne. Ovládej se, holka!

"Ehm. No a má tvoje jméno taky nějakou zkratku?" začala rychle mluvit. Mluvení pomáhá, ne? I když, teď by jí pomohl snad jenom mrazák.

Moc jí nepomáhají ani ty jeho prokleté oči. Ten chlap je ztělesněním krásy. A může být můj...

"Vlastně ani nevím. Každý mi říká buď pane Knighte nebo Andreasi. Napadá tě něco?" řekl a odkašlal si, jelikož mu přeskakoval hlas. Lili nebyla jediná, koho dotek kůže na kůži rozhodil.

Krátce se zamyslí. "André," řekne nakonec s vítězoslavným úsměvem.

"André," zopakuje, "to není vůbec špatné. Zní to italsky," pousměje se.

Bože dopomáhej mi, ať se z toho jeho zářivého úsměvu někdy konečně vzpamatuju. "Vlastně to je italské jméno. Ale sedí mi i jako zdrobnělina toho tvého." Málem to vykoktala.

"Jo tak. Ano, je to pěkné."

Poté místnost ovládne ticho. Oba se nějaký moment ztratí ve svých myšlenkách.