Lovec

33. Andreasova snaha

"Joe!" houkla na něj a on s úsměvem typu "já vím to, co ty ne" strčil hlavu za závěs.

"Jo?"

"Zavolej ho," vydechla a on jen přikývl a pak zmizel.

Přemýšlela nad tím, jak zjistil, že tu je. Nebo sem prostě přišel a zkusil štěstí? Vyznal jí lásku a chtěl s ní mluvit. Hledal jí. Určitě bude chtít vědět, proč utekla... Sakra. Teď si přišla trochu hloupě. I když... On se o ni ten večer přece pak už nezajímal? Tak co celou dobu dělal? To bude chtít určitě vědět ona. A hlavně, jestli nemá informace o Sharpey a hádala, že je mít bude. Stoupla si ke kamennému zábradlí a s rukama založenýma na hrudi pozorovala show Sirény. Fancy byla vážně třída.

Začínala být strašně nervózní. Nervózní z jeho pohledu, z jeho nadpozemsky přitažlivé osoby. Vnitřně se obrnila, aby se zachovala klidně a chladně. Ale jakmile za ní promluvil, málem vyletěla z kůže.

"Musím přiznat, že jsi mě překvapila." Bože ten hlas! Sakra Lili, no tak!

"To i ty mě," řekla se zadrženým dechem, stále se dívajíc na show, kterou ale najednou úplně přestala vnímat.

"Jsem rád, že jsi mě zavolala. Vymyslel jsem to takhle, protože jsem se bál, že bys se mnou jinak nemluvila. A já ti potřebuju něco říct." Jeho hlas byl vážný, tak se otočila. To byla ovšem chyba.

Zapomněla, co mu chtěla odpovědět. V tu chvíli by se nejspíš ale nesoustředila ani na tornádo. Blond vlasy nedbale pročísnuté prsty, zase. Měl na sobě černé kalhoty, tmavě modrou košili a černé rozepnuté sako. Tuhle košili na něm ještě neviděla. A ta široká ramena... Ježiši kurva kriste! To vždy, když ho uvidí po delší době, nebude schopná racionálně uvažovat?

Zatímco ona na něj zírala s pootevřenou pusou, on na ní mhouřil ta svá nebeská očka ze svých výšin. Určitěji řečeno - na její stehna. "Co?" Zběžně se prohlédla.

"Kratší župan už neměli?" pronesl jízlivě a ona nemohla uvěřit tomu, co právě řekl. V tuhle chvíli řeší její župan? Vážně?

"Mám ho od začátku práce tady. Už jsi ho přece viděl," připomněla mu jejich seznámení.

"No jo.." zabručí.

"Ten dopis byl moc krásnej. Kde se to v tobě vzalo?" To mu říct musela.

"Nevím... Vážně. Fakt nevím." Máchnul rukama. "Prostě mě to najednou napadlo."

Pousmála se. "Láska s člověkem dokáže udělat divy."

"Taky to zjišťuju, Ehm... Posadíme se?" Na to jen přikývla a jako plachá laň si sedla na křeslo. Byla dost rozhozená. Z něj a z toho, co napsal.

Andreas jim pomalu rozlil Moëta a pak pozvedl sklenku. "Na zdraví," pronesl.

"Na nervy.," odvětila a ťukly si. Její narážce se krátce zasmál.

"Takže," ozval se, když položil sklenku, "upřímně vůbec netuším, kde začít. Je toho strašně moc, co si musíme vysvětlit...," řekl s povzdechem a dlaní si projel po obličeji. Až jí ho bylo líto. Rozhodla se mu trochu pomoci a zároveň tím urychlit její přiznání, kterého se bála a trochu se za něj i styděla, ale byla si jistá, že to přinese odpovědi i jí.

"Chceš vědět, proč jsem odletěla?" pípla a protáčela u toho sklenku.

"Ó, ano, prosím. To chci." Jeho výraz mírně ztvrdnul. Musela ho tím hodně naštvat... Ale to by přece naštvalo každého, kdyby mu holka beze slova zdrhla, takže mu nemohla nic vyčítat.