Lovec

23. Let do Londýna

Když ráno předávala svůj kufr řidiči a poté sedala do auta, mozek jí jel na plné otáčky. Což bylo velice zvláštní vzhledem k tomu, že toho v noci moc nenaspala. Po takových bezesných nocích její mozek spíše nespolupracoval. Ovšem teď pracoval až moc.

Hlavou jí stále běhal její noční rozhovor s Fancy a Trevorem. Ze všeho nejdřív by si teda dala nejradši facku, protože se složila jako ubohá chudinka bez špetky sebeúcty, za což se neskutečně styděla. Pamatovala si naprosto všechno. Nebyla v lihu, teda ne moc. Spíš tak jako normálně. To je fuk.

A byla na sebe naštvaná i za to, jak neunesla Andreasovo přiznání. Vždyť je to dobře, ne? Na jednu stranu věděla, na čem je a mohla se podle toho zachovat. Ale říkala si, že dodělá projekt a dá výpověď. Ve zkušební době nemusela udávat důvod svého odchodu, čehož musela využít. Myslela si totiž, že už doopravdy nemá cenu, aby se snažila. Andreas své lásky litoval, to jí bohatě stačilo. V takové chvíli už šanci neviděla.

Prej, "ukaž mu jaké by to bylo ve vztahu". To jo. Zrovna on by to doopravdy ocenil teda. Ta zářná chvíle, kdy si myslela, že Trevor svého přítele zná, byla pryč.

Firemní auto zastavilo na malém letišti kousek od toho prokletého tryskáče. Ještě jeden hluboký nádech a výdech. To zvládneš, Lily.

Vzala si svou příruční tašku a vystoupila. První co zmerčila bylo, že Lovec nebyl na obzoru. Musela si přiznat, že se teď vážně cítila jako kořist, protože mu málem opět podlehla a teď se zase trochu klepala. K čertu s ním. K čertu s tím, jak jí zamotal hlavu a ztížil život. Chtěla ho proklít za jeho blankytně modré oči, za jeho plavé vlasy a i za jeho dokonalé tělo, které jí tak strašně chybělo. Strádala a moc dobře si to uvědomovala, ale ona nebyla ten typ holky, který by za mužem dolejzal. Nikdy nebyla a nikdy nebude. Navíc zrovna Knight o to určitě nestojí, akorát by se jí vysmál.

"Pan Knight čeká v letadle, slečno. Kufr vám naložím já," ozvalo se za ní a ona sebou leknutím trhla. Byl to jen řidič. Poděkovala mu a váhavým krokem se vydala k letadlu.

Ráda by řekla, že neví, z čeho byla tak vyděšená. Opravdu moc ráda. Jenže ona nikdy nelže a to ani sama sobě. Děsila jí představa tří dnů strávených za oceánem s panem Adreasem Knightem, mužem, který z ní udělal totální trosku.

Když vstoupila do útrob letadla, zjistila, že žádná ze sedaček nebyla obsazená. Ne, že by jich tam snad bylo moc. Byl to soukromý tryskáč. Jen na druhém konci byl na příručním stole notebook a nějaké papíry. Sedla si hned na první sedadlo a začala si na svůj stůl také rozkládat práci. Chtěla se od něj držet co nejdál a co nejméně s ním mluvit. Její sedadlo bylo jen pro jednoho.

Akorát si zapnula počítač, když se otevřeli dveře na druhém konci letadla a z nich vyšel Andreas. Zase sebou cukla, jenomže při pohledu na něj měla sto chutí křičet, bědovat a brečet. Bože můj, je tak nádherný... Byl celý v černém. Košili měl na vrchu opět rozepnutou, ale na tu dálku nepoznala na kolik knoflíčků. Pohled na něj jí nejspíš nikdy neomrzí, ani kdyby chtěla. To, jak se mu košile v ramenou napínala, jak se pevně obepínala kolem jeho bicepsů. Ale v tom svém krásném obličeji měl zvláštní výraz. Ne naštvaný nebo povýšený, jak u něj bylo zvykem, ale prostě... Prázdný.

"Zdravím, Lili," řekl tiše a zaplul do svého sedadla.

"Ahoj," pípla a zaměřila se na obrazovku svého notebooku. Pohled na něj jí začínal bolet, když se dívala dlouho. Ale periferně zaregistrovala, že on se na ní zrovna dívá. Pokud se jí to nezdálo, tak snad ani nemrkal. Nenápadně se podívala, co mám na sobě. Tmavě modrý kalhotový kostým s bílou blůzkou. Nic zvláštního ani vyzývavého. V jednu chvíli měla strach, že Andreas začne mluvit o včerejšku, na což nebyla ani zdaleka připravená a dokonce byla rozhodnutá se tomu tématu vyhýbat. Už se nechtěla o nich dvou bavit. Nebylo o čem.

"Zkontroluj mi tu prezentaci, prosím tě. Musím vyřídit hromadu mailů," řekl najednou.

Okej, takže děláme, že se nic nestalo. Díky bohu. Jen silou vůle se jí podařilo potlačit úlevné vydechnutí. Určitá část napětí z ní spadla. "Ovšem," odpověděla bezbarvým hlasem a pustila se do toho. Nejlepší odreagování pro ní byl buď to tanec, a nebo práce. A v tu chvíli bohužel tancovat nemohla, ale slíbila si, že zjistí, zda je v hotelu místo, kde by mohla svou frustraci krásně vyventilovat.

***

Celý let nikdo z nich nepromluvil. Oba hypnotizovali displeje svých počítačů. Vítej, digitální demence.

Udělala pár oprav na prezentaci a pak se rozhodla si, pokud možno, trochu odpočinout. "Prezentace je hotová. Mám udělat ještě něco? Případně bych se chtěla dospat."

"V pořádku. díky. Nespala jsi snad v noci?" Najednou k ní zvedl své krásné oči. Zájem o její noční činnost se mu nedařilo skrýt, i když se nejspíš snažil.

"Nebylo mi to umožněno," pronesla zcela nevinně dřív, než tu mojí chorobnou škodolibost mohla zastavit. V závěru jí to ale vůbec nevadilo, protože jeho výraz stál sakra za to. Těžko říci, jestli dokonce málem nebouchl, ale myslela si, že ano, protože mu skoro zčernaly oči a rozšířily se nosní dírky, jak zběsile mu vyletěl tep. Užij si to, blbečku.

Jen se lehce pousmála a nasadila si sluchátka. Sedadlo si kolečkem nastavila do pohodlnější polohy a schoulila se do klubíčka. Otočila se k okénku a povolila svaly kolem úst, aby se jí cukající koutky mohly rozšířit do vítězoslavného šklebu. Poté během chvíle usnula.

***

Někdo s ní lehce cloumal.

Otevřela oči. Nad ní se jako anděl skláněl Andreas. Nutno poznamenat, že možná jako anděl vypadal, ale choval se hůř než Lucifer z Netflixu.

"Budeme přistávat. Dej sedadlo do vzpřímené polohy a připoutej se," řekl dost nepříjemným tónem hlasu, když si zmateně vyndala sluchátka.

"Co se děje, šéfe? Zase tě naštval klient?" řekla na oko zcela vážně, ale v duchu měla záchvat smíchu. Však své lásky litoval, ne? Tak mu pomáhala se léčit, idiotovi.

Poctivě se na ní zamračil. "Ano," vyštěkl.

Nemohla si pomoci, ale jeho stav jí vážně dělal radost. Byla to typická mrcha - když trpěla ona, musel trpět i ten, kdo jí to způsobil. Klasika.

Na chvíli se jí zdálo, že se nadechuje a chce jí povědět ještě něco, ale nakonec na krátkou chvíli zavřel oči, jakoby zaháněl nějakou myšlenku a pak odešel.

Co to mělo být? Tíží ho snad svědomí? O tom silně pochybovala, protože on žádné rozhodně neměl. Spíš chtěl stoprocentně vědět, co přesně dělala v noci či s kým ji trávila. To ať čeká. Tenhle pobyt ale bude peklo na zemi, to věděla už teď.

Lidičky, omlouvám se za delší neaktivitu, ale mám nějaký spisovatelský blok či co... Budu se snažit přidávat alespoň jednou týdně. Prosím, mějte se mnou trpělivost. Zatím můžete třeba přemýšlet, co se stane dál. Sblíží je jejich pracovní cesta? Nebo se naopak zhádají ještě víc?