Lovec

24. Pod rouškou noci se lépe hovoří

Z londýnského soukromého letiště je k hotelu Hilton dovezlo, překvapivě, již přistavené auto.

Na recepci seděla moc milá, mladá slečna, která málem omdlela při pohledu na Liliina šéfa. Ano, samozřejmě. Jak jinak...

Portýři jim vzali kufry a odešli ještě před tím, než se Lili s Andreasem stihli přihlásit k pokojům. Poté jeli výtahem do nějakého dvacátého patra, kriste. Naštěstí je v tomhle hotelu výtahová obsluha, takže se nikdy nestane, že by se v něm s Andreasem ocitla sama. Nebe jí muselo milovat. Nebo jí rozumělo. O tom prvním spíš pochybovala.

U dveří s určeným číslem stáli již zmínění portýři, kteří je provedli po jejich apartmánu. Ano, apartmánu. Nejdřív se opravdu hodně vylekala, ale tohle jistě nechutně drahé apartmá mělo dvě ložnice, mezi kterými byla jedna společenská místnost. A bonus? Každý měl vlastní koupelnu. Nádhera!

"Děkuji vám, pánové," řekl Andreas nezaujatě a podal každému tučné dýško, "zbytek zvládneme sami. Nechte dovést kávu," dodal a poté se otočil na svou prozatímní asistentku, "dáš si něco?"

"Flašku, díky," řekla unaveně a zmizela ve svém pokoji, bez tak moc dobře věděl, co pije, takže mu více říkat nemusela. Bylo pozdě v noci, a když v tuhle hodinu nespala, většinou dostala slinu a taky se jí pak lépe usínalo, protože jí spánek kvůli Knightovi poslední dobou nic moc neříkal, i když byla třeba na smrt unavená. S úmyslem si vybalit, položila kufr na postel.

Po nějaké chvíli měla hotovo a tak si ještě jednou projížděla program. Zítra po snídani byl meeting s panem Thomasem, nejlepším a nejslavnějším architektem na světě, který založil tato setkání. Byl to už pán v letech, podle toho, co slyšela. Na té schůzi by se měli dozvědět detaily přednášky pro začátečníky a studenty, která se bude konat pozítří odpoledne. Aby nezapomněla, tak zítra je uvítací banket. Byla z něj lehce nervózní. Nikoho tam neznala a jediný její záchytný bod byl Andreas, to nebylo moc dobré. Musela se s někým seznámit.

"Lili, tvoje víno." Ve dveřích se objevilo její zakázané ovoce.

"Díky. To ten časový posun. Mám nervy v kýblu," pousmála se unaveně a otevřela si svůj oblíbený "likér".

"Ano, jistě. Za to může ten časový posun, určitě," pronesl Andreas ironicky.

Otráveně se na něj podívala. "No, ty rozhodně ne." A pořádně si přihnula z flašky. Napadlo jí, že měla být asi spíš herečkou, než tanečnicí. Tohle sebezapírání by si vážně zasloužilo nějakou cenu.

"Lili...," pronesl, ale ona se o tom nechtěla bavit.

"Mlč Knighte, nebo už doopravdy přestanu mít slitování. Mám plný zuby toho tvýho vnitřního boje a z vysoka na něj už seru. Chápeš? Takže pokud pro mě nemáš jako můj šéf práci, tak čelem vzad a odchod. Vážně na tebe už nemám náladu." Ne, že by chtěla být tak nepříjemná, ale už neměla žádnou vnitřní sílu. Za ten měsíc se nejspíš zcela vyčerpala a tak s ním prostě mluvila tak, jak to zrovna cítila.

Otočila se a šla si sednout na postel, kde pokračovala v pití "antidepresiv". Pobaveně si odfrkla, když si všimla, že Andreas beze slova odešel. Pochopil to. "Hajzle...," ulevila si.

Po sprše si šla s vínem a tentokrát i se skleničkou, sednout na balkon, který tam měli. Šlo se na něj z té společné místnosti.

Kochala se výhledem na noční Londýn a přemílala o tom, jak to tu ty tři dny zvládne.

Po nějaké době periferně zaregistrovala postavu po její pravé straně. Bude si muset na jeho přítomnost už opravdu na plno zvyknout. Stál tam zcela neslyšně, nejspíš už delší dobu a ona najednou pocítila záchvěv viny. "Promiň," hlesla potichu.