Mocná krev [DOKONČENO]

Nový den

Crrr!

Zazvonil budík a já otevřela oči. Ležela jsem na posteli ve svém skromném pokoji. Byla tma, ale vzduch voněl po růžích. Posadila jsem se a rozhrnula peřinu. Rožnula jsem lampičku, kterou jsem měla vedle postele na nočním stolku. Zamžourala jsem do světla a zvedla jsem se z postele. Protáhla jsem se a rozhrnula závěsi na okně. Dneska je poseldní den školy... pátek. Konečně bude víkend. Mohu ho alespoň trávit sama doma jako vždy. Šla jsem se převléct a pomalu jsem šla do školy.

. . .

Zavřela jsem vchodové dveře se známým zavrzaním a vyšla jsem po chodníku k zelené brance. Bydlela jsem až skoro na konci vesnice, takže do školy jsem dojížděla autobusem. Byl to starý malý autobus, který nejel zrovna dvakrát často takže jsem ve škole vždycky pozdě. Nikdo mě tam moc nemá rád, protože propadám skoro ze všech předmětů a sedím jako jediná v zadní lavici. Nikomu se tam nikdy nechtělo sedět. Jediná pozitivní věc na tom je, že si můžu dát na židli vedle sebe batoh. Usmála jsem se nad svými negativními úvahami. Ohlédla jsem se k prázdnému domu, který měl strašidelný vzhled. Byl to tenhle dům, který mi kazil pocit, že jsem na konci vesnice. Za tímhle zvláštním domem už jsou jenom lesy a pole. Tak trochu doufám, že se tam někdo jednou nastěhuje. Třeba by se se mnou potom bavil... Došla jsem až k brance. Otevŕela jsem ji, vyšla jsem na ulici a zase ji zavřela. Šla jsem na opačnou stranu od konce vesnice na autobusovou zastávku. Domy ve vesnici byly všechny skoro stejné. Jednopatrové do ečky se zadní a přední zahradou, barevným plotem a brankou, a barevnou omítkou. Jen ten poslední dům byl dvoupatrový a černý. Pohled na něj člověka dokázal pořádně znervóznit. Pokračovala jsem kolem řady červených domů, které stály vedle toho mého a pozorovala jsem nádherně vonící a červeně rozkvetlé růže. Kousek za těmito domy byla zastávka. Když jsem na ni došla, posadila jsem se na lavečku, která tam byla pod stříškou. Byla celkem malá, ale dva lidi se na ni vlezou. Nikdo se mnou tím autobusem nejezdí takže si můžu sednout kam chci. Je to celkem výhodné třeba když jsou letní horka. Přemýšlela jsem jaký to bude dnes zase otravný den, když jsem ucítila něčí pohled jak porvrtával levou půlku mého těla. Obrátila jsem tím směrem hlavu a uviděla nějakého kluka jak jde k zastávce a upřeně mě sleduje. Měl černé vlasy a normální chlapecký sestřih. Na tváři mu pohrávla lehký úsměv, který mu celkem slušel. Na sobě měl hnědou zapínací mikinu s kapucí a džíny stažené do půlky zadku jako všichni kluci. Vypadal ale jinak než ostatní. Stejně, ale jinak. Polí krokem se sunul k zastávce. Ve vesnici znam všechny, ale tohohle kluka jsem tady ještě neviděla. 'Třeba se přistěhoval do toho strašidelného domu!' Pomyslela jsem si s úlevou. Že by se mnou osud aspoň trochu souhlasil, v tom, že se mohu s někým kamarádit? Ten kluk najednou přidal do kroku jakoby se nemohl dočkat až si mě pořádně prohlédne nebo až mě pozná. Teď jsem jasně viděla jeho výrazné zeleno modré oči... byly překrásné... Velice rychle se došlural až ke mě a řekl: "Ahoj já jsem Max, můžu si přisednout?"