Zakázané ovoce

Kapitola XIX

„Kámo, jak je? Pojď dál. Umíráme touhou tě poznat," zubili se na mě ti muži. Už jen kvůli tomuhle na mě působili strašně hloupě. „Já jsem Mutt a tohle je Jeff," představili se. „Jo, Madelyn tě fakt vychvalovala. Zdá se být naprosto přesvědčená, že jsi vyvolený," řekl Mutt. „Bez urážky, myslel jsem, že budeš namakaný. Představoval jsem si úplnou korbu. Jako když byl Rock, však víš, Rock," skočil do toho Jeff. „To je moc stereotypní, kámo. To se neříká," napomenul ho Mutt. Ignoroval jsem je a prohlížel si ty robotické vynálezy. „Jak že se jmenuješ?" přerušili mě. „Michael. Langdon." „Michael Langdon. Musím přiznat, že je to trochu slabý, že?" ušklíbl se Mutt. „Jo. Neměl bys být třeba Belzezub, nebo tak? Pekelník?" zazubil se Jeff. Oba se začali smát. Tak na tohle jsem fakt neměl. Otočil jsem se a chystal se odejít. „Počkej. Ne, kámo. Vole, ne ne ne. My ti věříme. Já jen myslel, že si pochčiju kalhoty nebo něco takového a... Zatím jsem suchý jak Sahara," vysvětlil Mutt. „Jo. Musíš se na to dívat z naší pozice. Jak můžeme vědět, že jsi antikrist?" přidal se k němu Jeff. „Jo, jak to můžeme vědět?" přitakal Mutt. Protočil jsem oči, vrátil jsem se a ukázal jim svůj znak zvířete. „Jo, to je drsný, ale je to jen tetování na hlavě," nechtěli tomu pořád věřit. „Ne. Je to on. Cítím tu temnotu. Dělá se mi z ní špatně a vychází z něj," promluvila poprvé za celou tu dobu ta žena, která seděla u zdi. Najednou se zvedla a chtěla utéct pryč. Tak jsem ji jedním pohybem ruky zapálil. „Sakra!" vykřikli Jeff a Mutt současně. Ukázal jsem jim svůj démonický obličej, aby měli další důkaz, že jsem antikrist. „Sláva Satanovi! Sláva Satanovi!" provolávali a klaněli se mi. Usmál jsem se. Stačilo tak málo a byli ze mě úplně posraní."

Rok 2017
Od upálení paní Mead uběhl už týden. Michael se od té doby vůbec neukázal. Na místech, kde jsme se obvykle tajně scházeli, nebyl. Telefony mi nezvedal. Hledala jsem ho snad všude. Snažila se ho různě kontaktovat. Ale po Michaelovi nebylo ani vidu, ani slechu. Bylo mi jasné, že ho smrt paní Mead musela zničit. Chtěla jsem mu hrozně moc pomoct. Být mu nablízku, aby věděl, že není sám. Ale to nešlo. Protože jsem nevěděla, kde je. Za to všechno může Cordelie. A ostatní čarodějky. Kdyby bývaly paní Mead nezabily, všechno by bylo v pohodě. Ani nevím, proč to vlastně vůbec udělaly. Paní Mead nic tak zlého neprovedla. Byla jsem kvůli tomu na ně naštvaná. Už jsem s nima nechtěla být v jedné budově. A proto jsem Cordelii řekla, že jsem unavená a že si potřebuju od toho všeho odpočinout, tak na chvíli odejdu. Cordelii se to zdálo divné a ze začátku mě nechtěla pustit, ale nakonec svolila.

Současnost
„Mutt řekl: „Tvýmu taťkovi dlužíme za všechno. Víš, kolik času jsme promrhali v Sillicon Valley, než jsme našli naší víru?" „Roky jsme pracovali 20 hodin denně pro společnost, o které nemůžeme mluvit. Ale dal nám Elon důvěru? Příležitost k postupu? Ne!" stěžoval si Jeff. „Ne! Přesně naopak," souhlasil Mutt. „A pak jsme objevili tajemství. Politici, miliardáři, elita... Všichni se zaprodali k jeho službě." „Mému otci," pronesl jsem. „Přesně tak," přitakal Jeff. „Tak jsme se zaprodali také. Zaprodali duše. Udělali tu věc s Černou mší. Teď máme robotickou firmu, která má hodnotu miliard," vyprávěl nadšeně Mutt. „Bylo by nám ctí hrát jen malou roli při přivedení té kosmické sračky, kterou je planeta Země, ke konci. Jsme tvý služebníci, Michaele. Teď a navždy. Jak ti můžeme pomoct, i tím nejmenším?" „Ztratil jsem někoho, kdo mi byl velmi drahý," spustil jsem. Položil jsem na stůl fotku paní Mead a řekl: „Chcete pomoct? Přiveďte ji zpět." „Přišel jsi na správné místo. Vedle naší technologie umělé inteligence vypadá HAL9000 jako počítadlo," usmál se Mutt. „Řekni nám o ní. Všechno, na co si vzpomeneš," pobídl mě Jeff."

Rok 2017
Cordelii jsem sice řekla, že půjdu domů, ale tam jsem rozhodně jít nechtěla. Byla jsem smutná. Kvůli Michaelovi. Určitě si myslí, že upálení paní Mead je i moje vina. Musí mě teď nesnášet. Proto se vůbec neukazuje a neozývá. Cítila jsem, jak se mi do očí hrnou slzy. Ne. Nesmím být tak slabá. Najednou jsem uviděla před sebou bar. To je znamení, pomyslela jsem si. Prostě tam půjdu, opiju se a už na tohle všechno nebudu myslet. To bude možná nejlepší.

Když jsem do baru vešla, uviděla jsem známou tvář. „Jennifer?" „Tony," usmála jsem se na svého spolužáka ze střední a šla ho obejmout. „Páni, už to jsou dva roky, co jsme se viděli naposledy. Změnila ses. Jsi teď ještě mnohem krásnější," mrkl na mě Tony. „Děkuju. I ty vypadáš ještě lépe než předtím," opětovala jsem mu lichotku. „Tak jak ses celou tu dobu měla? A co děláš tady?" zajímal se Tony. „No, poslední dobou se nemám moc dobře. Ta škola, na kterou teď chodím, mě už nebaví. Nemám moc ráda ty učitelky tam. A ještě k tomu se se mnou pravděpodobně rozešel můj přítel, takže proto jsem tady," usmála jsem se smutně. „To mě mrzí," podíval se na mě soucitně Tony a položil mi ruku na stehno. „To už je teď stejně jedno. Chci se konečně zase bavit. Pozveš mě na panáka?" zvedla jsem provokativně obočí. „Jasně," zasmál se Tony.

Tony mě opil. Dost na to, abych se nebránila, málo na to, abych nevnímala. Hlava se mi motala, byla jsem úplně mimo. A v tu chvíli Tony uznal, že je vhodný čas. Zvedl se ze židle a mě zvedl taky. Musel mě držet, abych nespadla. Odtáhl mě na záchody. Posadil mě na umyvadlo a hlavu mi opřel o zeď. Chtivě mi roztáhl nohy. „Co to děláš... Já nechci..." mumlala jsem. „Ale chceš," zavrčel Tony a rozepl si kalhoty. Najednou se ozvala rána. A já viděla, jak se Tony pomalu sesouvá k zemi. Nevěděla jsem, co se to stalo. Poslední, co si pamatuju, je obrys. Obrys vysokého muže se zlatými vlasy. A pak se všechno ponořilo do tmy.

Šťastný nový rok! 😁✨❤️