Zakázané ovoce

Kapitola I

Současnost
„Dostáváme zprávy o šířící se panice ve velkých městech po celé zemi. Potvrzujeme, že varování před balistickými střelami bylo zveřejněno přibližně v 15:00 Tichomořského standardního času. Pentagon dosud nezveřejnil prohlášení a z Bílého domu také ani slovo. WBN může potvrdit, že Hong Kong, Londýn, mnohé lokality v Pobaltí a Moskva byly všechny zasaženy a zničeny jadernými raketami. Je to tady, dámy a pánové. Nemůžu uvěřit, že jsme to vážně udělali. Právě vyhlásili evakuaci." ozývalo se z televize. „To je nějakej film o konci světa nebo co?" zeptala se moje kamarádka Mallory. Najednou nám všem začaly pípat telefony. Koukla jsem se na displej svého. Bylo tam: 'URGENT ALERT: BLÍŽÍ SE BALISTICKÉ STŘELY'. „Co to sakra...?" Byla jsem zmatená. „Ne, to jsou kecy. Podfuk. Jako tenkrát s Hawaií. Tak za minutu napíšou, že to odvolávají," řekla s klidem Mallory. Já ale v klidu nebyla. Najednou mi zazvonil mobil. Lekla jsem se toho tak, že jsem nadskočila. Volal mi táta. „Ahoj tati, jak je v Káhiře?" nahodila jsem úsměv. „Jennifer, poslouchej mě. Ta výstraha je skutečná. Za méně než hodinu bude z Los Angeles prázdný kráter. Ty můžeš být v bezpečí. Máme rezervovaná tři místa pro naši rodinu, ale tvá matka je tu se mnou a my to nezvládneme. Přijíždí auto, vezme tě na letiště Santa Monica. Soukromé letadlo čeká, běž!" Nedokázala jsem uvěřit tomu, co jsem právě slyšela. To jako, že moje rodina zemře? A všichni moji blízcí zemřou? A můj domov zmizí? Nastal konec světa? Honilo se mi hlavou. „Tak jdi! Hned!" zakřičel na mě táta do telefonu. „Ale... Ale já vás přece nemůžu opustit. Já to bez vás nezvládnu," začala jsem vzlykat. „Tvá matka a já tě moc milujeme. Kéž bychom mohli být spolu, ale je příliš pozdě. Jen se pokus být šťastná, zlato. To je jediná věc, na které záleží." Chtěla jsem něco říct, ale přerušil se signál a můj mobil se vypnul. „Ne! Ne, ne, ne!" křičela jsem a slzy mi stékaly po tváři. „Počkat, to bylo skutečné?" pronesl  vyděšeně můj nejlepší kamarád Daniel. „Musíme jít, Jenny. No tak," řekla Mallory, vzala mě za ruku a vyběhla se mnou ven. Daniel běžel za námi. Venku opravdu čekalo auto. Nastoupili jsme do něj a jeli směrem Santa Monica.

„Nemůžu se nikomu dovolat. Musím jít domů, za svoji rodinou," zašeptala Mallory. „Ne, ne, ne. Neodcházej. Prosím. Já to bez tebe sama nezvládnu," řekla jsem zoufale. „Ještě jsem tady já," pousmál se Daniel. Ignorovala jsem to. „Mallory, prosím. Můžete se mnou letět oba dva. Ty i Daniel. Vezměte si lístky mých rodičů." „Moji rodiče stejně umřeli už před několika lety při autonehodě, takže nemám kam jít," smutně se usmál Daniel. Ale Mallory pořád přemýšlela. „Kromě toho, až dopadne bomba, nebudeš mít domov, kam by jsi šla," hlesla jsem. To byl můj poslední argument. Jestli Mallory nebude souhlasit teď, tak už nikdy. Podívala jsem se jí do očí. Smutný štěněcí výraz byla jedna z mála věcí, které mi opravdu šly. „Tak jo," zašeptala po chvíli Mallory. Radostně jsem se usmála.

„Jsme na letišti," ozval se zepředu auta řidič. „Dobře." Byli jsme u letadla. U letadla, které nás všechny mělo zachránit. Ale nikomu se nechtělo vystoupit. „Musíte vystoupit slečno, blíží se sem dav naštvaných lidí, myslím, že by vám mohli chtít ublížit," řekl naléhavým tónem řidič. Nereagovala jsem. „Jennifer, rychle, pojď," vytrhla mě z přemýšlení Mallory. „Jo, promiň, jdeme." Vystoupili jsme z auta a šli k letadlu. Když jsem do něj nastupovala, ohlédla jsem se. Opravdu tam byl dav naštvaných lidí. Nebo spíš naštvaných zvířat. Poté, co bylo potvrzeno, že je konec světa, přestali se všichni ovládat. Lidé začali páchat sebevraždy, protože to pro ně bylo lepší, než být zasáhnut jadernou bombou. Všichni všechno ničili a navzájem se zabíjeli. A teď si šli pro nás. Protože my se můžeme zachránit, ale jim to právo nikdo nedal. To člověka naštve hodně. Dav byl už velmi blízko. Řidič vytáhl pistoli, kterou měl za opaskem, a začal po nich střílet. „Slečno, musíte okamžitě nastoupit!" zakřičel na mě. „Jennifer, no tak, teď nebo nikdy," řekl mi Daniel. „Omlouvám se, už jdu," odpověděla jsem. Naposledy jsem se ohlédla a rychle nastoupila do letadla. Řidič za námi zavřel dveře a po chvíli letadlo vzlétlo.

„Kam to vlastně letíme?" zeptal se Dan. „Nevím," odpověděla jsem. „To ti to táta neřekl?" „Ne." „Já to zjistím," zvedla se ze svého místa Mallory a vyrazila do kabiny pilota. Po chvíli se vrátila se zděšeným výrazem v očích. „Co se stalo?" zeptala jsem se vyděšeně. „Nikdo tam není," zašeptala Mallory. „Cože?!" byl v šoku Dan. Najednou sebou letadlo prudce trhlo. Všichni jsme spadli. Letadlo se chvíli hýbalo ze strany na stranu, ale pak se ustálilo. Vyhlédli jsme z okna. Vyskytl se nám pohled na výbuch jaderné bomby. Všechno, co jsme kdy měli, bylo právě zničeno. Cítila jsem, jak mi po tvářích stékají slzy.

Letadlo letělo dlouho a my byli po tom všem hodně unavení. Usnuli jsme ve společném objetí.

Ahooj, vítejte u mojí první pořádný knížky :D
Asi jako každá, co viděla osmou sérii American horror story, jsem podlehla kouzlu Michaela Langdona. A protože jsem na Wattpadu nemohla najít žádnou českou fanfikci s ním (možná je to jen tím, že neumím hledat 🙈), rozhodla jsem se, že udělám svou vlastní ✨
Jestli jste American horror story neviděli, tak to vůbec nevadí :D