Zakázané ovoce

Kapitola XX

Současnost
„Na tebe jsem ale samozřejmě nezapomněl. Když jsem odešel z Kineros Robotics, hned jsem tě vyrazil hledat. Věděl jsem, že na Akademii slečny Robichauxové nejsi. Cítil jsem to. Cítil jsem i, že jsi někde ve městě. Ale nevěděl jsem, kde přesně.

Procházel jsem městem a spatřil bar. Vzpomněl jsem si, jak si mi říkala, že spoustu svých problémů řešíš alkoholem a že ti to vadí. Hned mi bylo jasné, že budeš tam.

Když jsem do baru vešel, spatřil jsem tě, jak se bavíš s nějakým mužem. Vlastně, ani jste se tolik nebavili. Tys byla očividně už dost opilá a on se na tebe hrozně lepil. Najednou se ten muž zvedl ze židle a tebe zvedl taky. Musel tě držet, abys nespadla. Odtáhl tě na záchody. Sledoval jsem vás tam. Posadil tě na umyvadlo a hlavu ti opřel o zeď. Chtivě ti roztáhl nohy. „Co to děláš... Já nechci..." mumlala jsi. „Ale chceš," zavrčel ten muž a rozepl si kalhoty. To mi úplně stačilo. Vzal jsem si malý nůž, který jsem měl v kapse a zezadu jsem ho do toho muže vrazil. Věděl jsem, že ho můžu zabít i pomocí magie. Ale on na tebe sáhl, takže si takovou smrt nezasloužil. Místo toho dostane smrt pomalou a bolestivou. Rukou, která svírala nůž, jsem se dostal až dopředu jeho těla a rozpáral jsem mu nožem břicho. Muž se pomalu sesunul k zemi. Strčil jsem si nůž zpět do kapsy a umyl si ruku od krve. Poté jsem tě vzal do náruče a odnesl do domu paní Mead.

Opatrně jsem tě položil do postele. Rychle jsi usnula. A já tě celou noc sledoval. Byla jsi tak krásná. Když ses probudila, chvilku jsi zmateně mžourala, ale ve chvíli, kdy se naše pohledy střetly, tvé oči se rozzářily. „Michaele!" vykřikla jsi, vyskočila z postele a objala mě. Zasmál jsem se. „Jennifer, tolik jsi mi chyběla," povzdechl jsem si. „Chápu, že jsi byl smutný kvůli paní Mead. Hrozně moc mě mrzí, co se stalo. Snažila jsem se proti tomu protestovat, ale Cordelie je Nejvyšší, co já proti ní zmůžu. Ale proč jsi za mnou nepřišel? Já tě všude hledala. Alespoň bys někoho v těch těžkých časech měl," vyčetla jsi mi. „Já vím... Ale byl jsem kvůli tomu tak rozhořčený, že jsem se nechtěl vidět vůbec s nikým. Byl jsem na úplném dně. Ale vrátil jsem se. Silnější než kdy předtím."

Myslel jsem si, že po tom, co se ti stalo v tom baru, z toho budeš nějakou dobu mimo. Ale ty ses rychle zotavila a překvapivě rychle jsi už i myslela na sex se mnou. „Michaele? Víš, dlouho jsme se neviděli a... Já na tebe nemohla přestat myslet," zašeptala jsi a sedla si mi na klín. Usmál jsem se. „Já tě miluju," hlesl jsem. Vytřeštila jsi oči a postavila se. „Cože mě?" Uvědomil jsem si, co jsem řekl a zrudl jsem. Ano, i syn Ďábla může zčervenat. Ale to, co jsem řekl, byla pravda. Já tě miloval. Podíval jsem se ti hluboce do očí a řekl: „Miluju tě, Jennifer." Radostně ses usmála. „Já tě taky miluju, Michaele," skoro jsi vykřikla. Políbili jsme se. Byl to snad nejlepší polibek, který jsem kdy zažil.

„Je tu ale jedna věc, kterou bys o mně měla vědět," řekl jsem opatrně. „Ano?" „Jsem antikrist. Syn Ďábla. Byl jsem zrozen k tomu, abych zničil svět." Chytila jsi mě za ruku a pevně ji stiskla. „Já vím," pousmála ses, „to je v pořádku. Nikdo není dokonalý. A ty za to ani nemůžeš." Usmál jsem se. Ty jsi opravdu byla dokonalá.

Strávil jsem s tebou nějakou dobu v domě paní Mead. Ale věděl jsem, že jednoho dne budu muset odejít, abych naplnil svůj osud. Jen z té myšlenky jsem se rozechvěl. „Prosím, Jennifer, pojď se mnou," požádal jsem tě. „Nemůžu, Michaele. To, co děláš... Je špatné. Prosím, zůstaň se mnou. Můžeme tady být navždy. Jen ty a já." „Já myslel, že ti nevadí, že jsem antikrist?" podivil jsem se. „Řekla jsem, že za to nemůžeš. Nemusíš přeci ničit svět. Nedělej to, prosím. Kvůli mně," podívala ses mi do očí. Rád bych, ale bohužel jsem nemohl. Nikdy jsem neměl na výběr. Políbil jsem tě na čelo. „Neboj se, ještě se uvidíme," s těmito slovy jsem se rozloučil a odešel jsem. Vždycky tě budu chránit a zařídím, abys apokalypsu přežila a abychom se ještě viděli. Pak ti připomenu všechny naše společné chvíle a jak moc tě mám rád, umínil jsem si."

Rok 2017
Nevěděla jsem, co dělat. Chápala jsem, že Michael musel odejít, ale vážně jsem si chvíli myslela, že zůstane. Kvůli mně. Nechtěla jsem být sama v domě paní Mead, a tak jsem se vydala zpátky do Akademie slečny Robichauxové.

Současnost
„Byl jsem zvědavý, až paní Mead uvidím, když mi z Kineros Robotics zavolali, že už je hotová. „240 terabajtů paměti, více než 11 tisíc procesorových jader. Rozdrtila by Watsona v Jeopardy a nakopala by zadek každému herci v Postradatelných, to každopádně," ukázal mi ji Mutt. „Je dokonalá," vydechl jsem v úžasu. Robotická paní Mead byla identická s tou lidskou až do posledního chlupu. „Má lithium-iontovou baterii založenou na nanovláknu. Nastartujeme ji a pojede navždy," vysvětlil mi Jeff. „Jen jí neříkej, že je biomechanický humanoid. Alespoň ne hned. Prožívala by tu nejhorší existenční krizi. Mohla by nakonec zabít sebe a možná i ostatní. Vážně, viděl jsem to. Nestojí to za to," upozornil mě Mutt. Přikývl jsem. „A teď, Kineros Robotics hrdě představují bojovou mašinu, Miriam Mead 2.0," zvolal Jeff. „Nečekej, že bude hned jako dřív. Bude to chvíli trvat. Potřebuje se od tebe učit. Vybudovat si propojení. Jako každý jiný vztah," vysvětlil mi ještě Mutt. A najednou paní Mead otevřela oči, posadila se, rukou mi přejela po tváři, usmála se a řekla: „Tolik jsi mi chyběl, Michaele."