Zakázané ovoce

Kapitola XXX

V jedné z místností jsme našly vanu. Začaly jsme ji napouštět vodou, aby v ní mohla Mallory provést Tempus Infinituum. Najednou jsme uslyšely zvuk podobný výbuchu. Michael už jde, uvědomila jsem si. „Zpomalím ho, abyste to stihly," oznámila jsem Cordelii. „Dobře," přikývla. Přišla jsem k balkónu a shlédla dolů. Na zemi se válelo Madisonino tělo. Bez hlavy. Spatřila jsem Michaela, jak vychází po schodech, a pomalu, ale jistě, se ke mně blíží. Vzpomněla jsem si na kuchyň a představila si velký, ostrý kuchyňský nůž, o kterém jsem věděla, že tam je. Zavřela jsem oči a soustředila se jen na ten nůž. Když jsem po chvíli oči otevřela, svírala jsem nůž v rukou. Michael už byl u mě. „Kliď se mi z cesty, Jennifer," zasyčel. Přišla jsem až k němu a políbila ho. Naštvaně mě odstrčil. Možná chtěl něco říct, ale já do něj rychle vrazila nůž. „Omlouvám se," pokusila jsem se přes slzy o úsměv. Michael se nože opatrně dotknul. „Normálně by to fungovalo. Ale já nejsem vůbec normální," usmál se a nůž si se zavrčením vyndal.

Vůbec nic mu to neudělalo. Začala jsem pomalu couvat. To bylo skoro poprvé, kdy jsem se doopravdy bála, že mi Michael něco udělá. „Taky se omlouvám," hlesl a mrštil se mnou vší silou o zeď. Moje hlava tvrdě narazila a pak jsem se sesunula k zemi. Michael pokračoval směrem k zbývajícím čarodějkám. Pokusila jsem se vstát a jít za ním, ale nešlo to. Ucítila jsem horký pramen krve stékající z mé hlavy. Ne. Ne, ne, ne, takhle to nesmí skončit, problesklo mi hlavou. Snažila jsem se k Michaelovi alespoň doplazit. Když vtom jsem uslyšela hlas Cordelie: „Nefunguje to. Není dost silná." „Promiň, Cordelie," omlouvala se jí Mallory. „V pořádku, v pořádku," uklidňovala ji Cordelie. „Zdá se, že jsme v prdeli, drahá," ozvala se Myrtle. „Miluju tě," zašeptala Cordelie. A vtom jsem ji uviděla, jak vyšla z místnosti s vanou. Stála přímo naproti Michaelovi. Michael se zastavil. „Jak sis myslela, že to skončí? Proroctví je nevyhnutelné. Vždycky bych vyhrál, slečno Nejvyšší," řekl pohrdavě. „Sám ne. Vedli tě za ruku, rozmazlovali, celou dobu. Tvůj otec, čarodějové. Dívám se na tebe a nevidím muže. Vidím smutného, vyděšeného, malého kluka, tak ubohého, že mě nedokázal zabít ani tisíci jadernými bombami," vyčetla Michaelovi Cordelie. „Ale to jsem nikdy nečekal. Věděl jsem, že přežiješ jaderný spad jako šváb. Chtěl jsem to. A teď pocítím uspokojení při sledování, jak umíráš, když vím, že jsi neuspěla," vysvětlil Michael. Až teď jsem si všimla, že má v rukou nůž, kterým jsem ho předtím bodla. „Pořád to nechápeš, že? I teď. Myslíš si, že je jen vítězství a prohra, úspěch a selhání. Ale selhání je, když jsi ztratil jakékoliv zdání naděje. Budeš mě sledovat, jak umírám, ale nebude to uspokojující." Cordelie napřáhla ruku a v mžiku se v ní ocitl nůž, který předtím držel Michael. „Satan má jednoho syna, ale mých sester je spousta, hajzle," pronesla a vrazila si nůž do hrudníku. Uslyšela jsem Michaelův řev, ale víc už jsem neviděla, protože se mi zatmělo před očima...

Rok 2015
„Michaele," otevřela opatrně Constance Langdon dveře do pokoje svého vnuka. Zalapala po dechu. Michael seděl spokojeně na posteli a hrál playstation a u jeho nohou se válel podříznutý kněz. Michael se na ni sladce usmál a pokračoval v hraní. Constance k němu rázně přišla a vytrhla mu z rukou herní konzoli. „Něco mi řekni, Michaele. Musíš zabít každou živou bytost, která ti zkříží cestu? Nemohl bys je třeba jen zmrzačit? A co tohle, to je novinka: pokud tě zahání do úzkých, proč je prostě zdvořile nepožádáš, aby odešli?" zakřičela na něj. Michaelovy oči se začaly plnit slzami. „Pořád mi strkal kříž do obličeje a mluvil latinsky. Z těch slov mě pálily uši," vysvětloval. „Teď už vím, že nejsem zdaleka dokonalá. A vím, že jsem mnohokrát zklamala ve výchově dětí. Ale já končím se svalováním viny na sebe za ty hrůzy a trápení, které stále přinášíš do tohoto domu," řekla Constance naštvaně. „Mrzí mě to. Už to neudělám. Slibuju. Nevím, proč stále dělám to, co dělám. Potřebuji pomoc. Jsem jen dítě," snažil se to Michael spravit. „Ne, nejsi dítě. Můj vnuk je dítě. A vidím jeho oči ve tvých a slyším zbytky jeho sladkého hlasu ze tvých úst," chytila Constance rozhořčeně Michaela pod krkem. „Ale ty nejsi on. Možná sis přivlastnil jeho postel, ale nejsi on," pustila ho. „Prosím, nezlob se," plakal Michael. „Dělal jsi ze mě celou dobu blázna, zacházel se mnou jako se služkou. Všichni ti pochovaní hlodavci a zavražděné chůvy. A já to přehlížela, myslela jsem, že je to jen fáze, kterou si procházíš. Ale není to jen fáze. To jsi prostě ty. A jen se to zhorší. Ale přísahám Bohu, nestane se to v mém domě," strčila Michaelovi prst do obličeje. „Jak to myslíš?" nechápal Michael. Constance vytáhla ze skříně Michaelovu bundu a hodila ji po něm. „Vypadni! Vypadni. Je mi jedno, kam půjdeš. Můžeš spát na lavičce v parku nebo pod mostem. Je mi to jedno!" zakřičela. Michael jí padl k nohám a objal je. „Prosím, nezlob se. Prosím. Změním se. Slibuji," žadonil. Constance ho prudce odstrčila. „Nechci tě! Vypadni! Vypadni! Vypadni! Už se nikdy nevracej," ječela hystericky. Michael se na svou babičku zlostně podíval. Rychle vstal, jedním pohybem ji přišpendlil ke zdi a začal ji škrtit. „Do toho, udělej to. Osvoboď mě od toho trápení," zasípala dusící se Constance. Michael chtěl. Opravdu chtěl. Ale když viděl, jak je bezmocná, něco se v něm zlomilo. Byla to přeci jeho babička. A měl ji rád. „Ale ty to neuděláš, že? Protože jsi zbabělec," řekla Constance posměšně, když ucítila, že Michaelův stisk okolo jejího hrdla povolil. „A hluboko uvnitř to víš," dodala a dotkla se jeho krásné tváře. Michael se opět rozplakal. Constance toho využila a odstrčila ho od sebe. Michael popadl ze země svou bundu a vyběhl pryč z domu.

Rozhlédl se ubrečenýma očima. Co teď bude dělat? Byl myšlenkami tak mimo, že si vůbec nevšiml blížícího se auta...

Radši připomínám, jak funguje Tempus Infinituum: dívka obdařená tímto darem má moc změnit historii - může cestovat časem 🌚
Což znamená, že Mallory se nejspíš podařilo dostat se do doby, kdy byl Michael ještě malej a bezmocnej... 🤭