Zakázané ovoce

Kapitola XXVIII

„Díky ní jsem se cítil šťastný a chráněný," dovyprávěl Michael robotické Mead příběh o skutečné paní Mead. „Takže chápeš, proč jsem ti dal její podobu a mysl. Potřebuji někoho, kdo mi pomůže s velkým úkolem přetvoření tohoto světa. A kdo je lepší než osoba, které jsem nikdy nepřestal věřit nebo ji milovat?" Třeba já, pomyslela jsem si a ušklíbla se. Ale já bych Michaelovi přetvořit svět nikdy nepomohla, takže si vlastně vybral dobře. „Máš špinavé sako," poznamenala paní Mead. „To mám," uznal Michael, „v šatníku mám další." Myslela jsem si, že Michael otevře skříň, v které jsem byla vězněná. Už se k ní i blížil, ale najednou se zastavil. „Ještě jednu věc ti musím říct," promluvil znovu na paní Mead. „Ne všichni na této Základně jsou mrtví. Jennifer otrávené jablko nesnědla." „Chceš, abych ji našla a zabila?" zeptala se ho Mead. „Ne. Té nesmíš nikdy ublížit. Mám ji rád a chci, aby také stála po mém boku, až vytvoříme nový svět." „Dobře." „A teď prosím na chvíli odejdi. Potřebuji si promluvit s Jennifer o samotě." Slyšela jsem zavření dveří a vzdalující se kroky Mead.

Teprve pak Michael otevřel skříň. Nevinně se usmál. Ještě pořád jsem se nemohla hýbat ani mluvit. Opatrně mě vzal do náruče a posadil na postel. Začal zasypávat můj krk polibky. „Odpusť mi, že jsem je všechny nechal zabít. Ale udělal jsem to i kvůli nám. Abychom konečně mohli být spolu a dělat si, co se nám zachce a kdy se nám zachce," zašeptal u toho sladce. Najednou jsem ucítila, že mě můj jazyk už poslouchá. „Michaele, já..." zarazila jsem se a podívala se mu do očí. Byly to ty nejkrásnější oči, které jsem kdy viděla. A ten jeho perfektní bezchybný obličej lemovaný dlouhými zlatými vlasy. Vypadal jako anděl. A v tu chvíli jsem si to uvědomila. Nezáleželo na tom, co hrozného Michael udělá a jak moc mi ublíží. Možná budu nějakou dobu naštvaná, ale stejně ho budu pořád milovat a vždycky mu nakonec odpustím. Nevěděla jsem, jestli jsem ho milovala kvůli nějakému kouzlu, nebo jestli to bylo skutečné. A Michael mě z nějakého neznámého důvodu taky miloval. Miluje mě antikrist. No není to vlastně trochu k smíchu? „Nesnáším tě," řekla jsem se slzami v očích. „Miluješ mě," usmál se a políbil mě. Pak se podíval na můj uslzený obličej a pevně mě objal. „A já tě také miluju," zašeptal.

Až teď jsem si všimla, že Michaelovo sako je potřísněné krví a že na zemi leží mrtvá Venable. „Opravdu by ses měl převléct," dotkla jsem se rukou Michaelova saka. „Samozřejmě, miláčku," ušklíbl se. Ze skříně vytáhl nové sako a převlékl se. „Co myslíš?" hrdě se usmál nad svým výběrem. „Sláva Satanovi," hlesla paní Mead, která mezitím přišla. „Ne tak docela. Ale oceňuji ten sentiment," zasmál se Michael. Mead se ze široka usmála. „Paní Mead, vy přímo záříte," řekl vesele Michael. „Poprvé cítím, že znám své místo. Po tvém boku," přiznala Mead. „Vy dva si očividně máte ještě hodně co říct, tak já vám nechám soukromí," kysele jsem se usmála a odešla.

Nezavřela jsem ale za sebou dveře, a tak jsem ještě nedopatřením zaslechla kousek jejich konverzace. „Co cítíš?" zeptala se zvědavě Michaela Mead. „Mocnou přítomnost," odpověděl Michael. „Jak to myslíš? Všichni jsou mrtví," nechápala Mead. „Už ne." 

Mocná přítomnost? Kdo by to asi mohl být? pomyslela jsem si. Měla jsem silné nutkání to jít zjistit, ale pak jsem se zarazila. Měla jsem trochu strach. Jednak proto, že by mi ta mocná přítomnost, ať už je to kdokoliv, mohla ublížit a taky proto, že by na mě kvůli tomu byl Michael určitě naštvaný. Nakonec mě ale přemohla zvědavost.

Rychle jsem přeběhla z chodby, kde se nacházel Michaelův pokoj, na balkon. Když jsem se podívala nenápadně z balkonu dolů, zjistila jsem, že v chodbě stojí tři ženy. Dvě blondýnky a jedna zrzka. Ta zrzavá byla o poznání starší. A před nimi ležela na zemi Mallory. „Co se to děje?" zamračila jsem se. Nechtěla jsem, aby nějaké cizí ženy, které už navíc měly být pravděpodobně dávno mrtvé, znehodnotily tělo mé nejlepší kamarádky. Už jsem chtěla zakročit, když vtom se starší z blondýnek k Mallory sehnula, něco na ni foukla, pak vstala a pozvedla své ruce. A najednou se Mallory zprudka posadila a začala zhluboka dýchat. Pak si před ni klekla mladší blondýnka a s úsměvem řekla: „Překvápko, mrcho. Vsadím se, že sis myslela, že mě vidíš naposled." „Nevím, co se to děje," byla zmatená Mallory. „Špatné zprávy. Vstala jsi z mrtvých," usmála se kysele nejmladší z žen. „Co jsem?" „Zhluboka dýchej. Potřebuješ se zorientovat," snažila se Mallory uklidnit ta, co ji oživila. „Chudáček, ožít a zbavit se kouzla identity ve stejnou chvíli," pronesla nejstarší. A v tu chvíli mi to došlo. To musí být čarodějky! Nejmocnější z nich, ta, díky níž je Mallory opět na živu, je určitě Cordelie. Vsadila bych se, že protivná, ale krásná blondýna je Madison. A ta stará zrzka bude Myrtle. Přemýšlela jsem, jestli mám jít za nimi. „Lidé reagují na kouzla různými způsoby. Myslím, že dokonalým lékem k rozproudění krve a urychlení procesu zotavení by bylo pikantní andaluské gaspačo," ozvala se vesele Myrtle. „Ty si myslíš, že v kuchyni mají šuplík s kořením?" prskla Madison. „Může mi někdo říct, co se děje? Co myslíte tím kouzlem identity?" byla pořád mimo Mallory. „Uvrhly jsme jej na tebe kvůli tvé ochraně. Znemožnilo ti vidět tvé pravé já," vysvětlovala Cordelie. „Proč?" nechápala stále Mallory. „Protože jsi výjimečná, Mallory. Potřebujeme tě," usmála se Cordelie. „A potřebujeme i Jennifer. Ale tu jsme nemohly nikde najít. Nevíš, kde by mohla být?" dodala pak. Mallory zavrtěla hlavou. Už jsem si myslela, že na mě zapomněly. Chtěla jsem vylézt ze své skrýše, ale najednou mě někdo chytil, zacpal mi pusu a přimáčkl mě na stěnu tak, abych neviděla na čarodějnice, ani ony na mě. Samozřejmě, že to byl Michael. Naštvaně jsem se na něj podívala. „Ani se nehni a nic neříkej, rozumíš?" zavrčel. Kývla jsem na souhlas. „Nezabíjej je, prosím," zašeptala jsem jen a stiskla mu ruku. Michael na to nijak nereagoval a vydal se i s paní Mead ke schodům.