Zakázané ovoce

Kapitola XI

Večer jsem šla za Michaelem, jak mi předtím řekl. Posadili jsme se na jeho velkou krásnou postel. „Jenn, musíme si o něčem promluvit," podíval se mi do očí. To bylo poprvé, co mě tak oslovil. Už mi tolik lidí řeklo Jenn, ale od něj to znělo nejkrásněji. „Dobře. A o čem?" podívala jsem se na něj zvědavě. Skoro stejným rozhovorem začal náš první sex, pomyslela jsem si a zahihňala se. „Já to myslím vážně, Jennifer," protočil oči Michael. „Promiň," zastyděla jsem se. „Věříš na kouzla?" Opatrně jsem přikývla. „Proč?" zeptal se. „Protože znám tebe." „Já jsem trochu speciální případ," zasmál se Michael. Nechápavě jsem se na něj podívala. „Pak ti to vysvětlím." „Věřím na kouzla i kvůli Mallory a tomu, co se jí stalo během rozhovoru s tebou. Navíc, svět se zbláznil, proč by nemohly existovat i kouzla?" „Dobře tedy. Teď ti něco řeknu. Ale musíš slíbit, že nebudeš vyšilovat." „Zkusím to," usmála jsem se. „Právě teď na tebe působí kouzlo. Kouzlo identity. To znamená, že tohle není tvoje pravé já. Nemáš svou osobnost, své vzpomínky, nic. Proto máš ten pocit, že je uvnitř tebe někdo pohřbený. Poznal jsem to, protože jsme se znali už před apokalypsou, ale ty jsi o tom teď nevěděla. Problém je, že kouzlo identity může zrušit jen ten, kdo ho na tebe uvrhl. A já nevím, kdo to udělal. Nebo tedy tuším, ale ta je už dávno mrtvá. Takže jsem se rozhodl, že ti to budu všechno vyprávět. Všechno, co o tobě vím a všechno, co se stalo od doby, kdy jsme se potkali. Abys alespoň něco o sobě věděla." Zírala jsem na Michaela s otevřenou pusou. „Co prosím?" „A to ještě není všechno. Teď přijde ta nejhorší část. Možná si říkáš, co byl sakra zač ten rituál, který jsi přerušila. Jak bych ti to řekl... Jsem antikrist." „Co že jsi?" „Mým otcem je Ďábel. Byl jsem zrozen, abych přivedl konec světa. To já způsobil apokalypsu." Michael se mi najednou zdál velký a děsivý. Opatrně jsem se od něj začala vzdalovat. Cítila jsem, jak mi po tvářích stékají slzy. To on zničil všechno, co jsem měla ráda. „Ne, to ne. To nemůže být pravda," vzlykala jsem. „Jennifer, uklidni se prosím." Zatmělo se mi před očima. Chtěla jsem vstát a odejít, ale zamotala se mi hlava a upadla jsem.

Otevřela jsem oči. Ležela jsem v Michaelově posteli. Když jsem se rozhlédla, zjistila jsem, že Michael sedí vedle postele. „Jennifer, poslouchej. Už jsi tohle o mně jednou zjistila, a nakonec jsi to vzala v pohodě. Nech mě ti říct, jak to všechno bylo, prosím. Pak pochopíš," řekl. „D-dobře," zakoktala jsem. „Nemusíš se mě bát, nic ti neudělám," sladce se usmál a políbil mě na čelo.

Rok 2017
Jennifer point of view
Když mi bylo 17, začaly se se mnou dít divné věci. A nebyly to věci, které jsou sice divné, ale vlastně normální, protože se dějou skoro všem holkám v mém věku. Tohle se nikomu jinému nestalo. Jednou mě učitelka na chemii seřvala před celou třídou za nějakou kravinu. Byla jsem kvůli tomu na ni fakt naštvaná a přála si jí to nějak oplatit. Podívala jsem se na tlustou knihu, která ležela na skříni nad učitelkou. Pomyslela jsem si, jak by to asi vypadalo, kdyby ta kniha spadla a praštila učitelku do hlavy. Hodně jsem se na tu představu soustředila a najednou... Najednou jí kniha na hlavu opravdu spadla. Podivila jsem se, ale mohla to být jen náhoda. Zasmála jsem se tomu. Učitelka si to stejně zasloužila a nic vážnějšího se jí nestalo. Jenže takovéhle podobné "náhody" se mi začaly dít čím dál tím častěji. Po nějaké době jsem pochopila, že to náhody nejsou. Zkoušela jsem to doma trénovat a přišla jsem na to, že dokážu pohnout předměty pomocí své mysli. Zhrozila jsem se nad tím, ale zároveň jsem byla příjemně překvapená. Tohle nikdo jiný nedokázal. Konečně jsem byla opravdu jedinečná.

Ale když jsem to jednou doma zase trénovala, uviděla mě u toho máma. Podívala se na mě zděšeným pohledem. „Neboj, mami. To je v pořádku," uklidňovala jsem ji. „Už dávno jsem ti měla něco říct. Modlila jsem se, aby se ti to vyhnulo. Tvojí prababičku postihlo stejné neštěstí," řekla mi mamka. Nechápavě jsem se na ni podívala. Mamka vzala můj mobil a na YouTube mi pustila rok starý rozhovor s nějakou Cordelií Goode. „Co to je?" zeptala jsem se. „Prostě se na to podívej," řekla a odešla si do vedlejšího pokoje zavolat. „Ženy se jako čarodějky rodí. A jejich dovednosti, kterým říkáme talenty, jsou součástí jejich podstaty, jsou zapsané v jejich DNA. Být čarodějkou není otázka volby. Je tolik mladých čarodějek, které odolávají volání, protože se bojí. Bojí se reakce a očekávání okolí. Jsme stále v ohrožení, ale když se skrýváte ve stínech, nejste tak vidět a máte i menší ochranu. Vždycky budeme terčem ignorantů, to se nezmění. Ale jsme silné ženy. Zavolejte nám, napište nám nebo rovnou přijeďte do New Orleans. Čeká tu na vás domov a rodina," říkala Cordelie v rozhovoru. Takže jsem zřejmě čarodějnice. Máme to v rodině, jen se to neprojeví v každé generaci. O čarodějnických soudech v Salemu nám říkali v 5. třídě. Asi jsem měla dávat větší pozor. Ty holky ani nebyly čarodějnice. Ty pravé si dávaly pozor, aby je nikdo neodhalil. Po těch soudech dokonce zmizely. Utekly. Tak daleko na jih, jak to šlo. Tak se z New Orleans stal nový Salem. Přišla ke mně mamka. „Je tam škola. Internát, pro dívky jako ty. Budeš tam v bezpečí," řekla s uslzenýma očima. „Posíláš mě pryč?" vyděsila jsem se. „Odpusť mi, zlatíčko. Tady už zůstat nemůžeš. Je to příliš nebezpečné."