Zakázané ovoce

Kapitola IV

Probudila jsem se. Co se to stalo? Kde to jsem? Nebyla jsem ve své posteli. A neměla jsem u sebe vizitku Michaela Langdona. Byla jsem na Základně Tři. A svět byl zničený po dopadu několika jaderných bomb. Byl to jen sen, pomyslela jsem si. Ale bylo to tak... Skutečné. Asi jsem prostě jen sexuálně frustrovaná z nedostatku sexu. A mám kvůli tomu takovéhle živé sny. Nejhorší na tom všem bylo, že já měla sex ráda. Jenže Venable ho zakázala. Bylo to v pravidlech. Nesměli jste mít s nikým pohlavní styk. „Co je to za blbý pravidlo?" říkala jsem si v duchu. Jak se pak asi máme rozmnožit, abychom založili novou generaci lidí? No, stejně tady není nikdo, s kým by se dalo spát. Nad svými myšlenkami jsem se musela zasmát. Už mi z tohohle místa vážně hrabe.

Oblékla jsem se a vyrazila do posluchárny. Hrála tam stejná hudba jako vždycky a všichni tam už znuděně seděli.
Při snídani nám Venable řekla: „Mám oznámení. Toto bude naše poslední snídaně. Omezíme se zase na jedno jídlo denně." „To nemyslíte vážně," zaprotestoval Daniel. „Jak máme přežít na půlce kostky?" „Není to optimální, ale také to není nemožné," pokračovala Venable, „tak či onak, nemáme na výběr. Ne, jestli chceme vůbec jíst."

Daniel byl skrytý cholerik. Vždycky se dokázal ovládat, aby nevybuchl. Ale tohle místo mu to zhoršovalo. Za poslední půlrok měl několik výbuchů vzteku.

„Já už to nezvládám," zaúpěl Daniel. „Nevíme, jak silní jsme, dokud nečelíme nepřízni," pokoušela se nás uklidnit Dinah. „Ty už radši mlč," hodila jsem po ní naštvaný pohled. Ale ona pokračovala. „To může být příležitost k růstu pro nás všechny." „Dokonči tu sračku ze svého pořadu a já budu silný tak, že ti píchnu vidličku do krku!" zařval na ni Daniel a prudce se zvedl ze své židle s vidličkou v ruce. „Uklidni se," řekla mu v klidu Evie. „Jaký je smysl toho všeho? Hladovět, zabíjet se, nechávat se zastřelit? Děláme tady jen to, že čekáme, jak umřeme," řekla jsem naštvaně. „Pojďme to zkusit venku," navrhla Mallory. „Má pravdu," souhlasil okamžitě Dan, „musíme se odsud dostat." „Nikdo nikam nepůjde," utla náš rozhovor Mead. „Co s tím uděláš? Všechny nás zastřelíš? Tak co uděláš?!" začal hystericky ječet Daniel a běhal u toho zběsile po místnosti. Už už se k němu blížila Venable a její pistolí ozbrojené gorily a bývaly by byly Danovi asi něco udělaly, ale najednou se spustil alarm. Začalo blikat červené světlo a alarm nepříjemně houkal. „Poplach, došlo k narušení perimetru!" vykřikla Mead. Venable a její gorily nechaly Dana na pokoji a odešly.

S napětím jsme čekali, co se stalo a proč byl perimetr narušen. Ale bohužel nikdo nepřicházel, aby nám to řekl. To čekání bylo nekonečné. Jediné, co jsme věděli bylo, že někdo vešel dovnitř.

Venable s Mead se ukázaly až na oběd. A nevypadaly na to, že by nám chtěly říct, co se stalo. „Takže, kdo je ve vaší kanceláři?" prolomila konečně ticho Emily. „Co prosím?" zeptala se nechápavě Venable. „Rozezněl se alarm. Někdo vešel dovnitř," řekla jsem. „Kdo další je tady?" přidala se k nám Mallory. „Všechny otázky budou včas zodpovězeny. Jezte," řekla s klidem Venable. Všimla jsem si, jak na ně chce Dan vystartovat, tak jsem mu rychle položila ruku na stehno a pohybem hlavy mu naznačila, ať to nedělá. Naštěstí ho to uklidnilo a nic neudělal.

Blížilo se k večeru a nám ještě pořád nikdo neřekl, kdo je náš nezvaný (nebo zvaný?) host. Seděli jsme v posluchárně a poslouchali, nám už velmi známou, písničku. Najednou vešla do posluchárny Venable. Postavila se před nás, jako by nám chtěla něco oznámit. S napětím jsme poslouchali. Ještě než stačila otevřít pusu, ozvaly se další kroky. Ohlédli jsme se. Do posluchárny vešel cizí muž. Byl vysoký, měl dlouhé zlaté lokny a modré oči. Byl nádherný. A vypadal přesně jako Michael Langdon z mého snu. Jen o pár let starší a s delšími vlasy. Rychle jsem tuhle myšlenku zahnala. Není přece možné, aby postava z mého snu, vytvořená mojí vlastní fantazií, byla skutečná. Muž přišel na místo, kde stála Venable. Pokynul na ni hlavou a ona okamžitě ustoupila. „Jmenuji se Michael Langdon a reprezentuji Společenství," představil se. Tak jo, tohle začíná být vážně divné. Dokonce i jméno má stejné jako postava z mého snu. „Nebudu zlehčovat situaci," spustil. „Lidstvo je na pokraji vymření. Můj příchod sem je stěžejní pro přežití civilizovaného života na Zemi. Tři další kryty v Syracuse v New Yorku, Beckley v Západní Virginii a San Angelo v Texasu byly obsazeny a zničeny. Nejsme v kontaktu s žádnou ze šesti mezinárodních základen, ale předpokládáme, že i ty byly zničeny." „Co se stalo s lidmi uvnitř?" zeptal se se strachem v očích Tim. „Zmasakrováni," ucedil Michael. „Stejný osud, který potká téměř všechny z vás." „Téměř všechny?" podivila se Mallory. „S vědomím, že tento okamžik může nastat, jsme postavili bezpečné místo. Útočiště," ignoroval Malloryinu otázku Michael. „Útočiště?" zeptal se zvědavě Stu. „Útočiště je jedinečné," pokračoval Michael, „má jistá bezpečnostní opatření, která zabrání obsazení." „Promiňte, pane. Jaká opatření? Proč je nemáme tady?" nechápala Mead. „To je tajné," mávl Michael rukou. „Záleží jen na tom, že Útočiště přežije, takže lidé, kteří ho obývají, přežijí, takže přežije i lidstvo." „Kdo jsou ti lidé, kteří ho obývají?" zeptal se Andre. „Také tajné," protočil oči Michael. „Každopádně jsem byl poslán, abych rozhodl, jestli je někdo z vás vhodný a zaslouží si připojit se k nám. Společenství vytvořilo speciální a pečlivou techniku výslechu, kterou rádi nazýváme Spolupráce. Poté tyto informace použiji, abych zjistil, jestli k nám patříte."