New life

27 - Why?

Probudily mě tóny písně Love me like you do, kterou jsem měla na budík. Přijde mi strašně nesmyslný, dávat si na budík písničku, kteru máte rádi, ale mě to vždycky strašně rozveselí už po ráno, takže who cares.

Dneska absolutně nemám náladu na nějakýho Michaela, nebo Sebiho, nebo kohokoliv jiného.

Ne, dneska ne, prostě ne.

Vnutilo mi to takový malý nápad, jako například...

R: Lukey?

L: Oh, ahoj Ronnie, nečekal jsem, že zavoláš.

R: Já vím, jen jsem se chtěla zeptat, jestli nechceš někam zajít.

L: Jo, měl jsem to v plánu, moc rád ti budu dělat společnost.

R: Jsi zlatej!

L: Kdy? Kde? Jak?

R: Dneska v osm, u mě před barákem, máš auto?

L: Nemám, ale místní kluby nejsou daleko od tvého domu.

R: Dobře, budu se těšit.

L: Já taky honey. Tak ahoj.

Místo odpovědi jsem jednoduše tipla mobil a sedla si po dlouhém přemlouvání na postel.

Ozval se zvuk klepání na dveře.

"Dále." řekla jsem rozespale a nesrozumitelně.

"Ronnie, volají tě naši." řekl Matthew a pak se začal smát.

"Co je?" řekla jsem otráveně.

"Nic, jsi krásná po ránu." rozesmál se ještě víc.

"Haha, moc vtipný Matthew, a teď vypadni a nech mě udělat ze sebe člověka. Díky, taky tě mám ráda." začala jsem plácat pátý přes devátý.

"Už jdu. A nezapomeň jít za těma našima." připomněl mi a zavřel za sebou dveře.

Hodila jsem na sebe pouze volný svetr a šla dolů. Vešla jsem do kuchyně, vzala konvici, napustila do ní vodu, zapla ji a při čekání na to, než se ohřeje jsem si dala do mého oblíbeného hrnku s obrázky z Irska sáček mátového čaje, pak do toho přidala med, cukr a čekala na varnou konvici, která byla pro mé štěstí strašně pomalá.

Všichni se mi diví, jak můžu pít mátový čaj s medem a cukrem, ale běžně jím k večeři párek v rohlíku se šlehačkou, takže myslím, že tohle je ještě normální.

"Ronnie, máš chvilinku?" zeptala se máma opřená o dveře do kuchyně.

"Ehm, jo jasně." odpověděla jsem a mezitím vším cvakla konvice, čímž mi řekla, že je voda připravená a já si v klidu zalila čaj.

Vzala jsem si ho do ruky a šla za mámou do obýváku, kde byl i táta. Pohodlně jsem se usadila do křesla a čekala, čím začnou.

"Můžeš nám to vysvětlit?" řekl táta vážným tónem a podal mi nějaký dopis.

Otevřela jsem obálku, nechápavě se na ně podívala, ale poté zase věnovala plnou pozornost obálce.

Vytáhla jsem dopis.

Dobrý den,

vážená paní Horsty, vážnený pane Horsty, chtěli bychom vás informovat o školní docházce Vaší dcery Veronnici Adrianne Blues, která zašla do takového rozmezí, kdy jsme nuceni napsat Vám dopis, čímž bychom Vás o tom chtěli informovat. Dostavte se co nejdříve k její třídní učitelce, paní Karin O'donell. Děkuji za pochopení. S pozdravem ředitel školy Robin Andrew Hilton.