New life

4 - Chance to live

"Veronico? - Ronnie? - Ronnie!"

"Ugh cože?" řekla jsem raním chraplavým hlasem.

"Zlatíčko, je to tu! Dnes je den!"

Znala jsem to heslo, moc dobře jsem věděla co "Dnes je den" znamená. Jak by ne, když na to čekám tak dlouho. Nemůžu uvěřit, že si někdo přišel pro 16ti letou dívku. Moc často se to nestává, pokud si pro vás do 10 nepřijdou, máte menší a menší pravděpodobnost, nikdo nechce velké dítě.

"Paní Chrissy! Opravdu?" řekla jsem.

"Pojď." řekla vychovatelka Chrissy a šla směrem k recepci. Ukázala na prosklenou vytrínu, abych se přes ni mohla podívat.

Viděla jsem malou holčičku, asi 6 let, blonďaté zlaté vlasy až do konce zad zapletené do dvou copů, vedle ní paní, cca 35 let, černé vlasy a oblečená v černých šatech s nějakým motivem. Prostě přesný opak mého stylu. Ale k ní se to hodilo perfektně. Když nerozlišuju styly, můžu s klidem říct, že módu má v malíčku.

Vedle seděl muž okolo 40ti let, na sobě měl košili a jemně rozcuchané blonďaté vlasy. Na jeho věk vypadal dost dobře. Pohledem jsem posunula o místo dál, k poslednímu členovi mojí nejspíše budoucí rodiny. Kluk v černém triku, přes který měl přehozenou modrou košili, černé rifle roztrhané na kolenou a k tomu černé kanady. Myslím, že si budeme rozumět.

"Tak?" řekla Chrissy.

"Super! Snad budou tak milí, jak vypadají!"

"Určitě, zasloužíš si někoho, kdo tě bude brát jako vlastní!" řekla. Au, to zabolelo. Slzy se vytlačily napovrh a ne a ne je zastavit.

"Stalo se něco?!" strachvala se.

"Ne, jen jsem šťastná." odvětila jsem. Ve skutečnosti mě zabolela ta věta, protože jsem si uvědomila, že ničí nejsem. 

"Tak můžeme se jít podívat, co jsou zač?"

"Moc ráda paní Chrissy, děkuji za všechno."

"Ále, to je v pořádku zlatíčko. Jsi tak velká, tolik jsi se změnila.. Vyrostla jsi v rozumnou dívku."

Natož jsem se jen usmála. Prosím ať to vyjde, ať to vyjde. Prosím.

"Do-dobrý den." pozdravila jsem slušně mojí novou rodinu. Je to zvláštní pocit, vědět, že úplně cizí lidé chtějí, abych byla součástí jejich rodiny.

"Dobrý den, ahoj Veronnico." řekla paní.

"Prosím, stačí Ronnie."

"Dobře, omlouvám se."

"Ne to nic, jen to jméno nemám ráda." zasmála jsem se.

"Takže, my bychom měli zájem, abys byla součástí naší rodiny."

"Moc ráda bych se ní stala."

"Takže obě strany chcete sdílet společný život?"

"Ano, myslím, že ano."

"Dobře. Tady mi to podepište obě dvě."

"Tak a je to. Ronnie ty se můžeš sbalit a paní Horstyová, vy musíte počkat a zatím podepsat nějaké papíry."

Rozběhla jsem se do pokoje a začala si balit své věci. První věc, kterou jsem položila na dno kufru byl deníček, tam mám vzpomínky za 9 let svého života. Od prvního dne tady. Oblečení jsem moc neměla, takže tu trochu jsem poskládala dovnitř. No, asi bych tomu neříkala "poskládané oblečení". To o mě bude ta rodina mít super dojem. Tak, po devíti letech do nového prostředí. Let's go.