New life

21 - Video

"Ahoj Lukey." řekla jsem, když netrpělivě seděl u stolu, kam jsem si přisedla.

"Ahoj. Rád tě vidím." nahl se přes stůl, aby mě mohl obejmout.

"Tadááá!" řekl slavnostně a vytáhl igelitku s polštářkem. Vytáhla jsem polštářek. Byl krásný. Naše společná fotka, upřímně nevím kdy je focena, ale byla nádherná. Jsem tam na ní s ním, podrobněji vedle něj, stojím na špičkách a dávám mu pusu na tvář.

"Je to úplně aww Lukey!" začala jsem jásat jak pominutám, jen mi trošku neseděla moje nynější nálada do toho mého jásání.

"Tak povídej."

"Co?" divila jsem se a nasadila nechápavý pohled.

"Jsi smutná. Nic neříkej, poznám to."

"Sebastian-" začala jsem, a při vyslovení jeho jména mi stekla slza po tváři.

"Promiň, neznám ho, ale to není podstatný. Neplač honey." plácal pátý přes devátý.

"Ten kamarád, jak jsem s ním měla jít nakupovat, ale šla s tebou."

"Co se stalo? Můžu za to?"

"Ne, samozřejmě že ne. Moje máma s tátem jeli nakupovat, nebo kamsi.. No, bylo náledí. Sebi nejspíš také někam šel. No, a.. Srazili ho." slzy začaly téct víc a víc a já zase nevěděla, jak se zklidnit.

"Pane bože. A je v pořádku?"

"Ne-není. On.. neví kdo jsem Lukey-"

"Neplač." skočil mi do řeči a než jsem se nadála, vzal mě za nohy, sedl si na židli a položil si mě na sebe. Hlavu jsem mu vrazila do ramene a brečela. To, že jsme mezi lidma, bylo to poslední, co mě zajímalo. Uklidňoval mě. Měl jiné metody, než měl Sebastian. Ten by mě nenechal říct, co se stalo. Zastavil by mě hned poté, co by spatřil první slzy. Dělal to tak vždy. Jakmile mi stekla první slza, zastavil mě ve vyprávění, protože věděl, že říkání to znovu, mi jen připomene to, co se stalo. Jen mě obejmul, uklidnil a poté mě nechal to celé převyprávět. Ale metoda Luka taky fungovala, svým způsobem. Ale Sebastian je prostě Sebastian. Nenahraditelnej kluk. Víte, jak se říká, že až když něco ztratíte, tak si teprve uvědomíte, jak vám na něm záleželo? Nevěřila jsem tomu. Říkala jsem si, že když mi na někom záleží tak, že ho nechci ztratit, tak po celou tu dobu vím, že pro mě strašně moc znamená. Ale není to tak. Myslela jsem si, že vím, kolik toho pro mě Sebi znamená, ale teď, když tu pro mě vlastně není, si teprve uvědomuji, jak důležitou roli v mém životě hrál.

"Lukey, je mi to blbý, ale chtěla bych být sama." chtěla jsem s ním být, ale nehodlám mu tady brečet a kazit odpoledne.

"To je v pořádku. Já.. chápu tě. Uvidíme se?" zeptal se. Myslím, že bych možná Luka mohla považovat za kamaráda. Ne nejlepšího, není to, jak se Sebim, ale prostě.. No, to je jedno.

"Určitě, jen se z toho potřebuju dostat." tou nejhorší možnou metodou. Dořekla jsem si pro sebe.

"Tak fajn, ahoj, rád jsem tě viděl."

"Já tebe taky, a děkuju moc za ten dárek." obejmula jsem ho.

"Neděkuj, nic to nebylo." usmál se a mrkl na mě. Oh Lukey, tohle mi nedělej, prosím přestaň.

"Tak se měj." řekla jsem a pokusila se o úsměv, který se podobal takovýmu tomu, když zvednete jen jeden koutek úst. Lukey se usmál nazpátek, což mě prostě donutilo zvednout i ten druhý.

Odešla jsem co nejrychleji to šlo a už byla na mém místě. K mému zklamání tu neznámý kluk, nebo spíš muž? Nevím, bylo mu tak kolem 23-26 let. I přesto, že tam dotyčný není, neváhám a sehnu se k zemi, kde je v trávě několik zbylých střepů z flašky od vodky. Vím, že bych tohle neměla dělat, že je to nehygienické a plno dalších sraček, ale mně je to jedno. Potřebuju cítit ten pocit znovu a znovu, ať už je v tom jakákoliv překážka.