New life

15 - Memories

Co to jako  mělo být? Teď se mě doprošuje  vztah, a teď to nezvládne? Aha, good job. Teď se rozhoduji pouze mezi dvouma možnostma. Zeptat se ho a pohádat se s ním, protože my se nevydržíme nehádat normálně, ještě když mu dám důvod. A pak je tu druhá možnost. Nechat to být, přemýšlet nad tím a tohle všechno dohromady si ukládat v hlavě v oddělení "MICHAEL". Toto oddělení mi upřímně leze na nervy.

Otevřela jsem dveře a mé oči běhaly mezi Mikeym a Matthewem. Matty mi přijde taky poslední dobu divný. Je víc uzavřený, jak kdyby něco tajil. Ale na druhou stranu, říkáme si všechno, takže to asi vyloučím. Sebastian? Kamarád. Poslední dobou se dost scházíme, a začínáme si být dost blízcí. "Jako bych to neříkala." řekla jsem si v duchu, když mi při této myšlence zazvonil telefon a na obrazovce se objevilo Sebiho jméno.

R: Ano?

S: Nemáš čas?

R: Když jde o tebe, mám ho vždycky.

S: Jedině dobře. Za deset minut na našem místě.

R: Budu tam.

Zavěsila jsem.

"Kdo to byl?" zeptal se podezíravě Mikey.

"Proč?" řekla jsem s úšklebkem.

"Zajímá mě to, a já si tě nenechám nikým přebrat." řekl vážně. Tak moc vážně, až mě to zděsilo.

"Byl to Sebastian."

"Co chtěl?" řekl stejným tónem.

"Jdeme ven, jako KAMARÁDI." zdůraznila jsem toto slovo.

"Kamarádi." zopakoval Michael a naznačil prstama uvozovky.

"No tak zlato. Neboj se. Mějte se kluci." řekla jsem a dala Michaelovi pusu na tvář. Žádné jiné odpovědi se mi nedostalo.

Za pět minut jsem seděla opřená o kmen stromu, kde jsem si dala první pusu s jedním klukem z dětsáku. Zavzpomínala jsem si na ty časy, což mě zavedlo až do příliš daleké minulost.

VZPOMÍNKY

"Mami, a kam to jdeme?"

"Nikam broučku, nikam."

"Proč mi balíte všechny věci?"

"Protože tam teď nějakou dobu budeš."

________________________________________________

"A co je tohle za dům? Jak dlouho tu budu? A proč?" zeptala jsem se neurčitě na koho byla otázka položena, hlavně ať znám odpověď.

"Zlatíčko, my s tátem musíme odjet, a tady tě nám pohlídají. Přijdeme si pro tebe, slibujeme."

"Slibujete?"

"Jak jsem říkala broučku, slibujeme. A teď běž za tatínkem" řekla a dala mi pusu do mích zlatých vlasů.

__________________________________________________

"A kdy si pro mě přijdete?" zeptala jsem se nedočkavě.

"Ještě nevíme, uvidíme. Jen chceme abys věděla, že tě milujeme, nadevše na světě zlatíčko. Nechtěli jsme aby to takhle dopadlo-"

"Aby takhle dopadlo co?"

"Jsi malinká Ronnie, časem to pochopíš."

"Už se těším na ten den, budete mi chybět."

"Tohle si vem broučku, aby jsi na nás nikdy nezapomněla." řekla a podala mi řetízek s přívězkem srdce. Otevřela jsem ho a tam byla fotka mě, maminky a tatínka, a to bylo to poslední, co jsem od nich doposud slyšela.

PŘÍTOMNOST

Když jsem se vzpamatovala, přistihla jsem se, jak jsem automaticky držela řetízek s přívěškem od mámy. Jediný, co mě dokáže rozbrečet víc, než Mikey, je tohle.

R: I need hug. xx

napsala jsem Sebimu SMSku. Když jsem se dívala, jestli neodepsal, už mě nějaké ruce chytli kolem pasu a přitáhly si k sobě. Potřebovala jsem se vybrečet někomu, komu věřím a mám jistotu, že mě nezklame. Sebastian je prostě.. prostě Sebastian.

"A-ahoj." řekla jsem mezi vzlyky.

"Zlato-" zastavil se když jsem se na něj podívala. Měla bych mu říct o Mikeym, ale až při lepší příležitosti.

"Ehm, chci říct Ronnie, co se stalo?" odtáhl se aby se mi díval do očí, ale jeho ruce byly stále ovinuty kolem mě.

"Já-já.. Jsem z děcáku. Nevím, jestli jsi to věděl, ale to není podstatný, teď už to víš. A ty vpomínky na-na-na-"

"Chápu tě, nemusíš to říkat." zbožňuju ho.

"Hlavně klid. Člověk, který má vše co chce, a nic si neprotrpí, není silná osobnost, ale ty. Ty jsi ta nejsilnější osoba, co znám."

"Mám tě mo-moc ráda."

"Vždyť já tebe taky." odpověděl a přitiskl si mě blíž k sobě.

"Proč se takhle schováváš?" zeptal se po chvilce ticha. Bože Sebi, teď nemám čas na tvé chytrácké řeči, teď se to fakt nehodí.

"Neschovávám se." řekla jsem, a zabořila mu hlavu do ramene, aby neměl tolik možností vidět mě takhle. On má ve všem pravdu. Prostě ve všem, až je to hrozný. Až teď, díky němu, jsem si uvědomila, že bez této masky, kterou nosím, by se mnou Mikey nikdy nebyl.

"Jak tě mám rozveselit?"

"Potřebuju nějaké rozptýlení, odejít z reality, a přestat na to všechno myslet. Prostě vypnout a s ničím si nedělat starosti." řekla jsem a brečení usměrnila na pouhé slzy stékající dolů po tváři. A pak se stalo něco, co bych čekala nejmíň. Než jsem se vzpamatovala, jeho rty byly nalepené na mích. Začala jsem spolupracovat a celkem se mi to líbilo. Ne! Blues! Tak dlouho jsem toužila po Mikeym a teď ho ztratím kvůli tomuto?! Vzapatuj se! Odtáhni se! Blues dej mu třeba facku, ale vypadni!

Heh, moje podvědomí mi nadávalo marně. Nešlo se jen tak odtrhnout od těch měkkých jemných rtů, které patřili mému nejlepšímu kamarádovi, nikoliv Mikeymu. Nenávidím se, a nikdy si to neodpustím. Je to tak krásný, ale já nemůžu.

Neochtně jsem přerušila tuto chvilku a dívala se mu do očí. Zčervenal.

"Promiň." řekl a sklopil zrak.

"Nic se nestalo, jen- já- já prostě nemůžu!" zakřičela jsem, čímž spustila další várku pláče a odběhla pryč. Samozřejmě, tak jako vždy Blues. Utíkat od problémů co nejdál.

______________________________________________________

Je to krátký, o ničem, já vím, já vím. Ale nevím, jestli zítra něco přidám, tak ať máte aspoň něco. JE to fakt krátký, ale aspoň se tam něco stalo.

Co na to říkáte?:D Čekali jste to?:P

Jinak, tuto část bych chtěla věnovat @-Swiftie- a poděkovat jí za krásný comments<3

Ještě jednou sorreh za tak krátkou část, ale nechtěla jsem riskovat, že by byla až v pátek, mám toho teď do čtvrtka moc ve škole..:X

Komentujte názory, jestli jste tohle čekali, vote, tak jak vždycky, znáte to^^

Love ya, Tina xx