New life

19 - Amnesia

Začala jsem zhluboka dýchat, neschpna slova, seděla jsem jak přilepená a pouze na něj zírala.

Najednou někdo otevřel dveře, ale já se ani neotočila, jen na něj zírala a on nechápal situaci.

"Probudil se!" zavolal doktor, kterého jsem poznala podle hlasu.

"Slečno, stalo se něco?!" zhrozil se při pohledu na mě.

"O-on si mě nepamatuje." řekla jsem.

"Co prosím?! Pane Flothere?"

"Dobrý den, vy jste doktor?" zeptal se Sebastian.

"Ano, to jsem. Tohle nám v žádných testech a výzkumech nevyšlo, vůbec jsme nepředpokládali, že by se tohle mohlo stát." řekl mi. Já se na něj nedívala, ale stále měla svůj zrak upřený na Sebim, který už ze mě měl snad strach.

"Pane Flothere, vy si nic nepamatujete?" zeptal se doktor.

"Co bych si měl pamatovat? Jen bych se rád dozvěděl, proč tu jsem, a co tu dělá tato slečna." ukázal na mě, a já se rozbrečela.

"No tak slečno, proč brečíte?" zeptal se mile. Ještě jednou mi řekne slečno, umřu, proč si sakra nepamatuje mé jméno?! Musí si mě pamatovat!

"Sebi to jsem já, Ronnie!" řekla jsem a rozbrečela se.

"Ikdyž nevím, proč by jsi měla být smutná, tak nechci abys byla, ale já tě opravdu neznám."

"Slečno Blues, bude lepší když odejdete."

"Ne on musí vědět kdo jsem!"

"Tak aspoň na chodbu, potom za ním můžete jít, pokud bude pan Flether chtít." řekl doktor a já se na Sebiho podívala s nadějí v očích, ale nejspíš v nich byly vidět jen slzy.

Šla jsem tedy na chodbu a napadla mě ta nejšílenější věc na světě. Rzeběhla jsem se, až dokud jsem nedoběhla na naše místo. Sedla jsem si, přela se o strom a zjistila, že tu nejvíc potřebnou věc nemám, když v tom si za mnou sedla neznámá osoba. Potetovaná kůže, popiecingovaný obličej, boty stejného stylu jako já, černé tričko s dlouhým rukávem, přes to hozená riflová vesta bez rukávů, že mu není zima. Kalhoty roztrhané z 80% a vlasy dost punkového stylu. Wow, jde z něj celkem strach.

"Ahoj maličká, můžu si přisednout?" zasmál se svými rovnými svítícími zuby.

"Ehm, jo?" řekla jsem nervózně, otočila se a jela si dál svoje-pláč.

"Co se stalo, maličká?"

"Chci umřít, to se stalo."

"Tak to ti můžu pomoct, až mi řekneš co se stalo." na jeho vzhled byl celkem milý, už jsem se ho skoro nebála.

"Kamaráda srazilo auto a z-ztratil p-p-p-paměť." rozbrečela jsem se znovu hysterickým pláčem. Achjo.

"Smím se zeptat, jak se jmenuje?"

"Sebastian."

"Sebastian.. Sebastian Flother?" řekl zaraženě.

"T-ty ho znáš?!" řekla jsem udiveně a koukla na něj. Nevěděla jsem, jestli mu tykat nebo vykat, ale rozhodla jsem se pro první možnost.

"J-jo, kdysy jsme spolu měli.. rozdělaný takový projekt." odpověděl potichu. Co? Sebi se bavil s někým, jako je tenhle? Ale jak jinak by ho znal.

"Chceš pomoct od bolesti?" zeptal se a já se trochu začala bát, jelikož jsem nevěděla, co čekat. Z ničeho nic vytáhl krabičku cigaret a já sis bez přemýšlení jednu vytáhla.

"To je všechno?" řekla jsem otráveně a on se zasmál. Můj strach mě opustil.

"Ne, jasně že ne." řekl a vytáhl prázdnou flašku vodky.

"Jo, takže se jdeme opít z prázdné vodky?"

"Něco lepšího." řekl, hodil ji směrem, aby se rozbila o kamen a poté šel pro největší střep.

"Ehm?" řekla jsem zmateně. On mi vzal ruku, položil ji do jeho klína a podíval se na mě. Já přikývla a zavřela oči. Cítila jsem štípavou bolest, otevřela oči a viděla dlouho čáru přes moje předloktí z vnitřní části kolem žíl.

"Je to metafora. Uděláš něco, aby jsi cítila bolest rány, bolest vnější, díky které zapomeneš alespoň na chvíli na bolest vnitřní." řekl a já mu vytrhla střep z ruky, svojí ruku přesunula z jeho klína do mého a udělala pět čar, díky kterým vznikl tvar písmene S.

"Pomáhá to." řekla jsem a sykla bolestí.

"Zajíždíš celem hluboko, dávej si pozor, aby jsi jednou nezajela až moc hluboko, takhle hluboko zajedeš jen jednou."

"J-já vím. Díky, ale teď už budu muset jít do nemocnice." řekla jsem, on vytáhl něco z kapsy. Byl to obvaz. Obmotal mi předloktí na levé ruce a já poděkovala. Zvedl se a odcházel.

"Počkej! A jak se vlastně jmenuješ?" zavolala jsem na něj ještě.

"Josh." řekl aniž by se otočil a šel dál.

________________________________________________________
Vím, že se tomu pomalu ani díl říkat nedá, protože je to extrémně krátký, ale musela jsem to vydat, abych to nemusela motat do vánočního speciálu:D:)

Potřebovala jsem, aby se tohle událo, ale do Vánočního speciálu jsem to dávat nechtěla, tak snad vám nevadí, že jsem to vyřešila takhle:)

Vánoční speciál vyjde zítra, doufám, že to stihnu napsat:/
Kdyby náhodou ne, už dopředu se vám omlouvám, ale udělám proto všechno!:)

ILY, Tina xx