New life

31 - Lovely day

"Děkuju Mikey. Miluju tě." řekla jsem.

"Já tebe taky Ronnie."

"Je to trapný.. Cítím se.. Achjo."

"Copak?" zeptal se a jeho rukou mi vjel do vlasů.

"Nic.. nic pro tebe nemám."

"Můžeš mi dát něco jinýho." zasmál se a udělal úšklebek.

"Mikey, nevím jestli.."

"No, nemyslím teď." zasmál se, ale tím stylem, jakoby se mi posmíval.

"Dobře." zašeptala jsem. Díkybohu.

"Co někam zajít?"

"Kam?" usmála jsem se.

"Na večeři?"

"Dobře, ráda." usmála jsem se.

"Za hoďku tě vyzvednu." mrkl na mě a já zčervenala. Je milý, ale jen někdy. Přišlo mi divný, že mě zve na večeři. Vlastně tohle všechno. Divila jsem se celému Valentýnu. Myslela jsem totiž, že je ten typ, který na tento svátek bude nadávat a tak. Vlastně jsem čím dál tím víc přesvědčená, že mě miluje. A věřte mi, neexistuje lepší pocit.

Přitiskl jeho rty k těm mím a pak jsem odešla.

Přišla jsem domů, kde mě vítal Matt s otevřenou náručí. Doslova.

"Ronnie! Kdybys nepřišla, umřel bych tu! Naši nedělali nic jinýho, než že mi nadávali. Což mi bylo u prdele, ale když mě zamčeli do pokoje, kde je pouze střešní okno, tak to už bylo moc." řekl snad na jeden nádech.

"Už jsem tu bráško, ale zase tě nejspíš opustím." dělala jsem, že brečím, což ho trochu rozesmálo. Aspoň něco.

"Kam jdeš?"

"Michael mě pozval na rande. Na večeři. Jak se mám obléct?" zeptala jsem se.

"Nech to na mě, pojď."

Vešli jsme do ložnice rodičů, kde Matthew otevřel skříň s máminým oblečení. Cože?

Vytáhl nádherné šaty, bílé barvy, se zakulaceným výstřihem, který nebyl velký, s lehce krátkými rukávy. Byly dlouhé asi do půlky stehen, takže ne moc dlouhé. Byly jedním slovem nádherné. Uprostřed nich byla černá stuha. Šaty byly krajkované, a já neměla slov.

"Zkus si je."

"Ne." zasmála jsem se ironicky.

"Proč ne?"

"Podívej se na mě, nemůžu mít něco tak.. něco tak elegantního."

"Ronnie, jen pro dnešní večer."

"Ale-"

"Prosím." zažadonil.

"Dobře, ale jen vyzkoušet!" namítla jsem.

"Však uvidíš." mrknul na mě.

Zašla jsem za roh skříně, sundala si oblečení, které jsem měla na sobě a nasoukala se do šatů.

Padly mi, jako kdyby byly šité na mě, což jsem se celkem divila.

"No, tak co?" stydlivě jsem vyšla zpoza skříně a Matty si mě nevěřícně prohlížel.

"Neměla jsme do toho ani lézt že?" cítila jsem se zahanbeně.

"Panebože." řekl a neustále ode mne neodvrátil zrak.

"Tak z těch nevylezeš!" řekl a vzal mě za ruku.

"Matthe-"

"Pojď se mnou zlato."