New life

9 - What happened?

Otevřela jsem oči, rozhlídla se kolem sebe, a zjistila, že jsem u sebe v pokoji.

"Oh bože." řekla jsem nahlas sama pro sebe. Je mi blbě, bolí mě hlava a chci spát s spát a spát. Normálně bych řekla 'A chci Mikeyho', ale moc dobře si pamatuji, co se včera odehrálo.

Natáhla jsem se pro mobil na stolku a uviděla SMSku.

"Tak kdy si to zopakujem?:*" 

Dělá si ze mě srandu? Proč mi ubližuje? Bolí to.

"Jo a všechno si zkazila. Ta holka si myslela, že jsi moje, tak mě pak odmítla."

Přišla mi po minutě. Cítila jsem slzu stékající po tváři. Ubližuje mi to, že kluk vzhledově podle mích představ, je krutý. Tak moc, že ubližuje někomu, kdo za nic vlastně nemůže. Zítra je pondělí. Nevím, jak mě to teď napadlo, ale fakt je! Ne ne ne ne ne!!

Sešla jsem schody a šla do kuchyně.

"Dobré ráno." pozdravila jsem paní Rose-Mary.

"Ahoj Ronnie, jak ses vyspala?" zeptala se mile. Díky bohu, nejspíš o ničem neví.

"Ujde to. Chtěla jsem se zeptat, jak to bude se školou."

"Chtěla jsem to probrat večer, ale když už jsi to nakousla. Zítra půjdeme do školy, kam chodí i Matthew. Budete spolu ve třídě, neboj. A kdyby ne, zařídíme, aby to tak bylo." 

"Ne to je dobrý." řekla jsem si v duchu. V té třídě je i Michael.

"Takže zítra už normálně začnu chodit do školy?" zeptala jsem se. *le inteligentní otázka by Blues.

"Jo."

"Dobře, děkuju." řekla jsem a šla zpátky do pokoje.

***

Zazvonil budík a já se líně natáhla a vypla ho. A je to tu. Vlastně jsem nikdy do normální školy nechodila, je to pro mě zase něco nového. Vstala jsem, šla k zrdcadlu, sepla vlasy do drdolu a šla do koupelny udělat si ranní hygienu.

Vrátila jsem se, rozpustila vlasy a nakulmovala je. Dala jsem si řasenku, make-up, rtěnku a přesunula se ke skříni.

Vybrala jsem černé džíny roztrhané na koleni, bílé tílko a přes to přehodila červeno-černou košili a k tomu dala beanie čepici.

Šla jsem do kuchyně a otevřela lednici. Dobře, tak dneska jsem asi bez snídaně.

"Matthew?" řekla jsem, když jsem slyšela kroky.

"Jo? Jak dlouho jsi vzhůru?"

"Asi jen tak půl hoďky."

"Dobře. Za deset minut vyjdeme ne?"

"Já nevím, ty to tu znáš. spoléhám na tebe." zasmála jsem se.

"Za deset minut vycházíme, tak se podle toho zařiď, jak znám vás holky." zasmál se.

Deset minut mi vystačilo akorát tak vybrat boty. Nevím, jak jsem se mohla tak dlouho rozhodovat, když si stejně pokaždé vezmu kanady.

Matthew už čekal před barákem. Vzala jsem si batoh na záda a vyšli jsme. Teď tak přemýšlím, jestli se Mattyho zeptat na ten včerejšek, jak brečel, nebo ne. Risknu to.

"Ty, Matty.. Co se včera stalo?" řekla jsem opatrně.

"Nikomu to neřekneš?"

"Vždyť ani nemám komu." řekla jsem, což mi připomnělo včerejšek, Michaela, ty hnusný řeči co mi řekl. Slza mi vytekla z oka dřív, než jsem ji stihla zastavit.

"Ronn?" řekl, jakoby přehlídl mojí otázku.

"Matthew." řekla jsem zoufale a konečně udělala něco, co jsem potřebovala posledních 24 hodin nejvíc. Obejmutí.

"Ronn, co se včera na té party stalo?"

"Já se ptala první." řekla jsem, a už se trochu uklidnila.

"Pohádal jsem se s nejlepší kámoškou."

"S nejlepší kámoškou?"

"S mojí holkou." odpověděl a udělal zvuk, jakoby sykl bolestí.

"Co je na tom tak těžkýho, říct s mojí hlkou?"

"To, že nevím, jestli jí tak ještě můžu říkat."

"Oh Matthew.. Byla to hádka. Dvě osoby, k sobě jakkoliv propojeni, se musí hádat, aby se mohli usmířit a tím si víc vážit toho druhého. Musí si nadat, občas říct hnusný věci, aby se pak mohli omlouvat do té doby, dokud toho druhého nepřinutí odpustit si. Musí občas porušit slib, aby věděli, jestli si ho ten druhý natolik váží, aby mu dal další šanci. Musí si občas ublížit, aby pak byli zároveň tím, kdo přijde, a všechny rány zahojí. Musí být tím, kdo někdo rozdělí tomu druhému srdce na několik kousků, aby pak mohl přijít, a dát je zase dohromady. Musí ti udělat v srdci díru, která se zaplní bolestí, aby jsi zjistil, že taková část tvého srdce existuje. Někdy si totiž neuvědomujeme, kolik má naše srdce částí dokud se nezaplní bolestí. Zaplní ho bolestí, aby pak bolest nahradil láskou." dořekla jsem svůj proslov, čímž jsem nejen zodpověděla Mattyho otázky, ale hlavně ty svoje. Jak jednoduché Blues.

"Díky Ronn, řekl a obejmul mě." obejmula jsem ho zpět, a přemýšlela, kdo z nás to obejmutí potřebuje víc.

"Jsme tu." řekl, když jsme prošli ulicí a před námi byla poměrně velká budova. High school.

_____________________________________________________

Omlouvám se, že jsem poslední asi dva dny nepřidala část. Neměla jsem čas, tak jsem vám napsala aspoň něco, ikdyž krátkýho, ale aspoň něco.

Dnes v noci, nebo zítra (spíš zítra) přidám další, a nejspíš už normálně dlouhou část :D

Budu ráda za vote, a názory v komentářích :)

Díky, Tina xx