New life

20 - Can you remember it?

"Pane doktore, mo-mohl byste ho pustit domů? Budou přeci vánoce." žadonila jsem.

"Ale.. Nechci se vás nějak dotknout, ale.. Víte, slečno Blues, jste pro něj naprosto neznámý člověk. Nejsem si jist, zdali s vámi bude chtít jít."

"Zkusím to. On si vzpomene, já v to věřím."

"Dobře." přikývl nakonec a já šla k Sebimu na pokoj.

"Ehm, Sebi?"

"Ano?" usmál se na mě.

"Já.. no, ptala jsem se doktora, jestli by tě nemohl pustit už dnes, protože bych.. chtěla bych ti vše připomenout, říct ti, nebo spíš dokázat, že jsme opravdu byli nejlepší kamrádi, ikdyž teď nevíš, kdo jsem." řekla jsem a on se usmál.

"Dobře." Yes!!!

***

"Půjdeme třeba na kafe? Do naší oblíbené kavárny, Starbucks. Pamatuješ si na to?"

"Ehm.. no.." začal koktat. Bylo hezký, že mě nechce zklamat a dělal, že si to třeba pamatuje, ale marně.

"Nevadí, určitě si na něco vzpomeneš."

"J-jo, určitě." řekl, ale jeho hlas nezněl moc přesvědčivě.

"Dobře." šli jsme do Starbucks a já přemýšlela, jak začít.

"Ehm, takže.. já začnu úplně od začátku, dobře?"

"Jo. Jen mi vrtá hlavou.. víš, jsi taková.. jiná.. Tak  si nejsem jistý, jestli jsem se s tebou opravdu bavil. Vypadáš.. Prostě jsi jiná."  řekl smutně a upřel na mě pohled s jeho smaragdama. Au. Spustila se mi slza.

"Já to tak nemyslel, jen, že vypadáš jinak než já."

"Já vím, ale teď budu citovat "Věřím, že někde uvnitř jsi milá holka." tohle jsi mi řekl, když jsme se poprvé potkali."

"Neměl jsem nic říkat. No, pokračuj." řekl a zakroutil hlavou sám pro sebe. Já radši nic neříkal, nechala slzám volný průchod, protože myslím, že v této situaci je normální brečet.

"Jsem z dě-děcáku. To přeskočím, není to moc podstatný. No, vzala si mě rodina Horstyových. Jejich syn, Matthew Horsty, s tebou chodí do třídy, tím pádem, jsem tam začala chodit i já. Přišla jsem tam, nevěděla kam si sednout, tak jsem si sedla do první řady do prostřed a ty jsi seděl vedle mě. Myslela jsem si o tobě, že jsi samotář, jen jsi tam tak seděl s mobilem v ruce a nic neříkal.

Řekli mi o tobě, že rád hraješ na kytaru, což jsem později sama zjistila, ale nebudu přeskakovat, vezmeme to popořádku.

Začala jsem si něco s klukem, kterého jsi podle všeho neměl rád, ačkoliv nevím proč. Nikdy jsi mi nechtěl říct důvod, tudíž ho nemůžu říct tobě. Pamatuji se, že jsi nechtěl, abych s ním byla. Nevím proč, ale bylo to tak.

Skládal jsi písničky, což jsem zmínila už na začátku. Tvoje texty byly neuvěřitelně krásné, kolikrát se mi nechtělo věřit, že jsi to složil." zasmála jsem se přes slzy. Jeho obličej byl neutrální, a se zájmem poslouchal.

"No, ten kluk, se kterým chodím, mi hodněkrát ublížil, a ty jsi mě pokaždé rozveselil, tak jsme se vlastně také seznámili. Říkal jsi, že tvá metoda je, že mě pořád budeš otravovat dokud na to nepřestanu myslet, a nebudu si říkat, že jsi magor, a zabralo to." lehce jsem se usmála při té vzpomínce a všimla si, že Sebimu vytekla z oka slza.

"Když jsi potřeboval pomoct, volal jsi mě, a také naopak. Když jsem potřebovala pomoct já, volala jsem tobě. Asi bych neměla vynechat ani tuto část naší story.. Neměla jsem nakoupený dárky, tak jsem ti napsala, ty jsi samozřejmě souhlasil. Nějak jsme se neshodli na srazu, a ty jsi mi napsal, že jsi ve Staru a kupovil si nám Latté. Vzhledem k tomu, že v tomto městě nejsem dlouho, nevěděla jsem, kde Starbucks je. Zeptala jsem se kluk, pohlednýho kluka, který mě pozval na kafe, a pak jsem šla dárky nakupovat s ním." slzy mi nyní tekly proudem, ale já na to nebrala žádné ohledy.

"Byl jsi naštvaný, protože jsi nás viděl, a zjistil si to. Napsal si mi SMSku, a to bylo to poslední, co se mezi náma odehrálo před tím, než se stalo.. tohle." slzy stékaly jak jemu, tak i mně, ale oba jsme jim nechali volný průběh.

"Nevím co bych k tomu řekl Ronnie. Nedovedeš si představit, jaké to je ztratit paměť."

"Chápu tě. Máš pravdu, nedokážu si to představit, ale alespoň tě chápu. Těch zážitků je mnohem víc, ale tohle bylo takový.."

"Je mi to jasný." řekl, čímž mi skočila naděj do očí.

"Co-cože jsi to řekl?" zeptala jsem se.

"Ehm, že je mi to jasný?" řekl a divně na mě civěl. Skočila jsem mu kolem krku a silně si ho přitiskla k sobě. Je mi to jasný-tohle byla naše hláška. Říkali jsme ji na všechno. Oh god.

Pípla mi SMSka u mího iPhonu a já na něj koukla. Lukey.

L: Táta má hotový ten polštářek :-) Fotku jsem stáhl z tvýho twitteru, jelikož jsi mi žádnou neposlala:-D:-D Tak, sejdeme se? :-)

Já na to zapomněla.

R: Ehm, tak co třeba za v 16:00 v té kavárně, kde jsme byli? :-)

L: Budu tam.

"Ronnie?"

"Ano?"

"Asi už půjdu. Musím si to nechat proležet v hlavě."

"Chápu. A.. a je šance, že budeme zase nejlepší kamarádi?"

"Ano." odpověděl mi na to, co jsem vlastně chtěla celou dobu slyšet.

"Dobře, tak se měj." usmála jsem se a on mi zamával.

Namířila jsem si to rovnou do kavárny, a přitom nechala mé myšlenky dobít veškerou moji mysl.

Vše co se děje je divný. Můj nejlepší, a zároveň jediný kamarád ztratil paměť, tudíž myšlenku 'Mám aspoň jednoho kamaráda' můžu vyloučit. Celou tu dobu se na mě díval, jak kdybych byla.. nevím. I přes můj styl mě vždy, už od začátku, bral normálně. Bez ohledu na můj zevnějšek.

Vím, že jsem jiná, vždycky jsem byla. Tedy hlavně zevnějškem. Ale nikdy bych si nemyslela, že někdy tohle řekne Sebi. Nevím proč, ale teď na mě působí jinak. Je hezčí, hodnější, a celkově. Oh bože, co to meleš Blues? Sebastian? Ne. Je to nejlepší kamarád, kterého musíš znovu získat, ale jak?

Teď si o mně myslí, že jsem nějakej dealler, co víc potřeba? Takže plán je následující: Musím se pro něj změnit. Dobře, plán A se zavrhuje, jelikož se nemůžu změnit. Je tady další osoba v mém srdci, což je Mikey. Plán B? Nech to náhodě Blues.

______________________________________________________

Okay, okay, I know everything you wanna tell me.

Well, sorreh, omlouvám se za vánoční speciál, za celou dobu, co jsem nic nepostla, ale snad chápete.. Svátky jsou jednou do roka, tak NL šel trošku stranou. Teď jsem ještě na horách, ale pak už by se to mělo vrátit zase tak, jak to bývalo:)

So, I hope you like it:)

Vánoce tam normálně budou, jen trochu později, cuz jsem to jaksi nestihla do 24., a musím se k tomu ještě dostat, ale všechno je promyšlený, don't be affraid:D

So, well, I love ya, Tina xx