New life

6 - After first meet

Dneska nevstanu. Řekla jsem si hned po tom, co jsem se trochu probrala. Někdo zaklepal na dveře.

"Hm? Kdo je tam?"

"Já." řekl klučičí hlas.

"Kdo já?"

"Kdo asi. Můžu dál?"

"Jo pojď."

Řekla jsem a Matty vešel. Nějak jsem doufala, že tu bude i Mikey.

"Ehm, je tu i Michael?"

"Ne, asi před hodinou odešel."

"Aha, tak jdeme se nasnídat?"

"Jasně ségra."

Miluju když mi řekne "ségra."

"Ehm, asi se půjdu projít Matthew."

"A co snídaně?"

"Nevím, vezmu si jen něco do ruky."

"Jsi pako. Ale dobře."

Vzala jsem si rohlík do ruky, do druhé mobil, sluchátka a šla jsem ven. Našla jsem si tu takovou louku, nebo co to je. Je odtama nádherný výhled. Na nebe, krajinu, na všechno. Miluju to místo, chodila jsem tam už v dětsáku. Došla jsem tam, sedla si a přemýšlela o Michaelovi. Na to, že mi je 16, jsem dost pozadu. Nikdy jsem klukovi nedala pusu, ani obyčejnou pusu, protože to co bylo v dětsáku se nedá počítat. Tolik bych chtěla někoho mít. Někoho, kdo mi porozumí. Ale nemám. Mám jen Matthewa.

Zaslechla jsem tóny kytary opodál, a šla se podívat, co nebo spíš kdo to je zač.

"I know I'm only normal boy, without special things,

but you're the girl, just my, my girl, and you must it thinking.

When I saw you at first, I didn't know, if we will together,

but now, we are, at the moment."

Pak kytara a překrásný hlas stichl, a já než tam stihla dojít, bylo naprosté ticho, nikdo nikde. Cože? To je jak v blbým filmu.

Cestou domů se mi v hlavě přehrával ten hlas. Byl vážně překrásný. Kdo to mohl být?

Nechala jsem moje myšlenky na onen hlas rozplynout a přesunula je na Mikeyho.

Přijde mi takový.. jiný, bezstarostný. jak kdyby mu na ničem a na nikom nezáleželo.

Copak nemá city? Nikoho, na kom by mu záleželo?

Nevyznám se v něm. Nevím, co se mi na něm líbí. Prostě nevím. Vždycky se mi líbili nejuzavřenější kluci. No, je celkem smutný tohle říct, když jsem vyrůstala někde, kde skoro nikdo v mím věku (použitelný ke kamarádství) nebyl.

Teď jsem šťastná. Mám novou rodinu, ikdyž si uvědomuji, jak je těžké tohle vyslovit, ne v mích myšlenkách, ale nahlas. Víte, je to divné, říct, že někoho máte, když vaše minulá rodina se na vás vykašlala. Nikdy bych nedokázala 'odevzdat' své dítě. Vy to tak neberete, ale věřte mi, že já mám zažité své. Do té budovy, s velkým nápisem "Children's home" nikdy nevkročím, ikdyby to mělo jakýkoliv důvod, je mi to jedno. Už nikdy!

Sedla jsem si na místo, kde byla předtím osoba s kytarou a začala házet kamínky do malého potoka přede mnou. V tom si za mnou někdo odkašlal.

"Ehm ehm."

"Ahoj."