New life

36 - Challenge

Sedím tu na kraji skály a přemýšlím. Skočit, neskočit? Byla jsem hnusně využita. S tím se dá žít, já vím. Ale nedá se žít bez kamarádů, bez rodiny. U mé rodiny jsem si udělala špatné jméno, jen abych si zvedla ego skrz kluka, který za všechno mohl ze všech nejvíc. Můj nevlastní bratr mi udělal něco, co by nedokázal cizí člověk, natož bratr. Nemůžu vyjádřit to, jak moc mě zklamal. A to, že jim vyhrožoval, je neomlouvá. Nemám v sobě ani kousek lítosti, že jim vyhrožoval. Krajina, dole pod skálou, mi umožňuje krásný výhled, ikdyž teď se chci jen litovat, brečet a jíst čokoládu, kterou nemám. 

Támhle u toho stromu jsme se se Sebastianem poprvé potkali. Mé slzy nabraly na síle, když jsem na něj pomyslela. Nemůžu uvěřit tomu, že o tom věděl, a nic mi neřekl. Že se považoval za mého nejlepšího kamaráda, a za zády dělal toto. Vím, že teď v tom nejel, ale věděl to. Mohl je zastavit. A nebo mě varovat. Ale on nic neříkal. Někdy si člověk uvědomí něco až tehdy, kdy je moc pozdě. Někdy si zkrátka člověk nebere na vědomí věci, které jsou jako kousky puzzle. Senzačně do sebe zapadají, každičký kousek má před sebou, stačí je jen spojit, ale on prochází mezírky, které je oddělují. Nenapadne ho se pořádně podívat a spojit je. A pak to končí tak, jak skončil i můj životní příběh. Skočit, neskočit? Již podruhé probíhá tato myšlenka moji hlavou a já ne a ne se rozhodnout. Co mě tu drží? Nic. Stoupla jsem si, nadechla se. Zavřela jsem oči a cítila jemný vánek pohrávající si s mými vlasy. Přede mnou poletoval ptáček, zpívajíc melodii, mně neznámou.

"Nic mě tu nedrží." řekla jsem ptáčkovi. Možná i sobě, abych se ujistila.

"A co já, pamatuješ? Ronnie Hemmingsová?" trhla jsem sebou a koukla se za sebe.

"Lukey!" zakřičela jsem jeho jméno do ticha, když už jsem ho mačkala v mém sevření. Konečně jsem se někomu mohla vyplakat na rameno.

"Co tu děláš?" zeptal se a jezdil mi malými kroužky přes záda.

"Přemýšlím." odpověděla jsem suše.

"Nad čím?"

"Skočit, neskočit?" zopakovala jsem moji myšlenku, která neodcházela z mé hlavy.

"Co takhle otázka začít nový život?"

"To není otázka, zní to spíš, jako výzva."

"Tak proč ji nepřijmeš? Ronnie, neznám nikoho, kdo by miloval výzvy víc, jako ty. Byla jsi 16 let v děckým domově, dokud si tě nevzali. Změnila jsi se pro někoho, koho si milovala. Ronnie. No tak. Proč nad títm to přemýšlíš?"

"Využili mě Lukey."

"Kdo tě využil?"

"Michael, Matthew a Sebastian. Všechno to hráli, aby mě dostali k Joshovi a ten mě mohl zneužít. Toto udělali už 27 holkám. Já mohla být a napůl byla další. Můžu děkovat bohu, že zasáhli chvíli před tím, než k tomu došlo. Mohla jsem být další."

"Ale nebyla. Mrzí mě to Ronnie, ale mohlo to být horší."

"Jsem ráda, že mám aspoň tebe. Mám tě ráda."

"Ještě aby ne, máme tetování s našimi jmény a mým příjmením, bylo by divný, kdybys mě neměla ráda." zasmál se a zavtipkoval, aby ulehčil situaci. Také jsem se zasmála.

"Myslím, že přece jen zůstanu, a přijmu výzvu začít nový život. Odejdu od Horstyových, vymažu Michaela, Matthewa a Sebastiana ze svého života a budu bezdomovec."

"Oh, to zní vážně super. Můžu být bezdomovec s tebou."

"To je absurdní, nemáš k tomu důvod. Uznávám, že vaši to někdy přehánějí a žít u vás doma musí být někdy jako boj o život, ale pořád to není důvod být bez domova."

"Máš pravdu. Nemám k tomu důvod, ale mám rád výzvy, to je to, co nás spojuje Ronnie. Mám tě rád a ty mně taky. Najdeme si byt, a budeme tam bydlet. Zkrátka výzva. Platí?"

"Platí."

____________________________________________________

POPRVÉ V ŽIVOTĚ UKONČUJI PŘÍBĚH, lalala

Chtěla bych poděkovat všem, co tento příběh četli, možná čtou, zkrátka DĚKUJI.

Pamatuju si ten den, kdy jsem byla odvařená z toho, že mám 30 reads :D :D

Ano, 30 :D

První 100 pro mě byla něco neuvěřitelného, nemluvě o 1K.

New Life má 37.3K reads. 2.1K votes a 315 comments. Byl #4 in Teen Fiction.

Takového úspěchu jsem v životě nedoufala. Má první povídka publikovaná na Wattpadu dosáhla takových úspěchů.

Strašně moc vám děkuji. Pamatuju si dny, kdy jste mě rozbrečeli vašema komentářama :D ♥

Stejně ty komentáře byly to, co mě nutilo toto psát, protože vidět, že to nedělám zbytečně bylo to nejhezčí, na celém psaní.

Komentáře typu, které jste tam psaly, byly až neuvěřitelně překrásný♥

Bože tady ta děkovačka bude skoro delší něž kapitola :DDDDD

Dobře, měla bych to ukončit. DĚKUJU MOC ZA PODPORU, KTEROU JSTE MI DÁVALI PŘI PSANÍ STORY, KTERÁ MĚLA DÍKY VÁM TAKOVÝ ÚSPĚCH ♥

Ikdyž vás nejspíš moc nezbylo, miluju vás, a moc vám za všechno děkuju♥

A ještě jednou a naposledy -

Love ya, Tina xx