New life

16 - Drunk

"Ronnie jsme doma!" byla první věta, kterou jsem slyšela po příchodu domů.

"D-dobře." řekla jsem co nejmilejším hlasem to šlo, avšak marně.

"Ronnie, ty plačeš?" zvedla jsem pohled a viděla mámu stojícíve dveřích.

"Ne, ne."

"Ronnie, vím, že se moc neznáme, ale můžeš mi věřit." řekla.

"Promiň Rose-Mary, ale.. jen jsem si na něco vzpomněla."

"Vážně o tom nechceš mluvit?"

"Ne, děkuju. A jak jste se tam vlastně měli?" změnila jsem téma na jejich 'úžasný' výlet v lázních, který podle mého infa dostala Rose-Mary na narozeniny od Petera.

"Bylo to úžasný! V pondělí jsme měli různé procedury, v úterý masáže a ve středu přišli děti z dětským domovů prezentovat jejich výtvory a-" zastavila se, když si všimla, že mé oči zase nebyly schopny udržet slzy.

"Já, Ronnie, neuvědomila jsem si to, moc se omlouvám, já, pane bože.." řekla a s posledním slovem ji vytekla slza z oka a pevně mě sevřela do jejího objetí.

"To nic Rose-Mary." rozbrečela jsem se úplně. Skrz rodinu, skrz Sebiho a hlavně skrz Mikeyho.

"Ne, moc mě to mrzí. Já.. Je to těžký pro mě, natož pro tebe."

"Jako říct někde, že tvé dítě je z děcáku?" řekla jsem a odtáhla se od ní. Dívala jsem se na ni, jak kdyby právě řekla, že mě chce zabít.

"Tak jsem to nemyslela."

"A jak teda?!" zoufale jsem křičela.

"Je těžký, vžít se do tvé situace, natož jaký to je, když ty v ní jsi." řekla a snažila se mě uklidnit. No, spíš si myslím, že chtěla uklidnit sama sebe.

Nezmohla jsem se ani na to složit pár slov, jako odpověď.

"Chceš.. chceš být osamotě?" řekla a já jen přikývla.

"A ještě jednou se omlouvám. Až budeš mít hlad, přijď. Jdu udělat omeletu." 

Jen jsem se na ni podívala s milým obličejem, aby pochopila, že se nezlobím. Nechtěla jsem na ni vyjet, ale tolik toho v sobě držím, že jsem si to prostě musela vybít na někom, kdo mi dal tu příležitost.

Potřebovala jsem obejmutí, od Sebiho, jenže to by situaci jen zhoršilo. Vzala jsem do ruky mobil a vytáčela Michaelovo číslo.

R: Ahoj Michaele.

M: Ahoj, furt jsi s ním?

R: Ne, samozřejmě, že ne.

M: A co potřebuješ?

R: To ti nemůžu zavolat Mikey, jako každý svému příteli? Každou chvílku se zblázním, všechno dohromady se nedá zvládnout. Potřebuju tě tady.........Mikey?...Mikey?....Michaele, jsi tam?... Haló, Mikey?....

Aha. Tak to bylo jako co? Jasně, co víc si přát.

"Nemáš mu co vyčítat, před chvílí jsi políbila jinýho." řeklo moje podvědomí.

Jako bych to nevěděla, že ano. Díky za připomenutí. Šla jsem do kuchyně, vzala si omeletu a do hrníčku si nalila mléko. Doufám, že to jako odreagovačka bude fungovat. Vešla jsem do pokoje a na mobilu mi blikla SMSka.

M: Zachvíli jsem u vás.

Usmála jsem se nad obrazovkou a čekala.

2 HOURS LATER