New life

12 - I met a friend

"Jsem *vzlyk* Ronnie." řekla jsem nachraptělým hlasem z brečení.

"Ty jsi ta nová ze třídy ne?" zeptal se. Vážně? Právě se mi rozletělo srdce na několik částí a on se mě ptá na nějakou třídu? Jsem zabraná čerstvou bolestí na to, abych přemýšlela a bavila se o třídě.

"Hm." odsekla jsem a doufala, že mu dojde, že nemám zrovna dvakrát chuť se s ním bavit.

"Proč vlastně brečíš?" řekl po chvilce mlčení. Oh bože, tenhle kluk je teda fakt bomba.

"Nevidíš, že nemám náladu se o čemkoliv bavit?"

"Jo vidím." řekl, jako by to byla samozřejmost.

"Tak proč furt zkoušíš navázat konverzaci?"

"Funguje to."

"Cože?" řekla jsem nechápavě. Bože co je tohle za magora. Nebyl nejhorší, ale není to můj typ. Prostě slušňák, co vám na to mám říct. Ani jeden pierc, ani jedno tetování, ani jedna díra na riflích, nebo na jiným kousku oblečení, ani jedna crazy barva na vlasech. Blonďák, roztomilej úsměv, nemám nic co víc bych k němu řekla. Je obyčejný.

"No, funguje moje taktika. Furt ti něco říkám, takže přestaneš myslet na to, proč brečíš, a budeš přemýšlet nad tím, jak tě může furt jeden idiot ze třídy otravovat. Nemám pravdu?" Bože ten je přechytračelej. Ikdyž musím uznat, že má pravdu.

Jen jsem se pousmála a podívala se mu do očí. Měl je zelený, prostě smaragdy. Ty oči na něm byly asi nejhezčí.

"Stejně nechápu, proč tu se mnou ztrácíš čas." řekla jsem upřímně.

"Protože mi přijdeš jako milá holka."

"Pfff, tak to jsi mě urazil."

"Co?" hodil nechápavý pohled.

"Hele, jestli mi chceš lichotit, tak ne hezkýma věcma, nebo jak bych to řekla. Dost si dbám na své image bad girl." lehce jsem zvedla koutky rtů, a snažila se o úsměv, který z nadbytku smutku nešel vytvořit.

"Aha." zasmál se. Nic jsem neříkala, jen zabořila obličej do dlaní, aby mě neviděl brečet.

"No tak Ronnie." řekl a oddělal mi ruku z obličeje.

"Nechci o tom mluvit."

"Taky po tobě nebudu chtít, abys mi to řekla. Jen chci, abys přestala brečet."

"Ale já nechápu proč."

"Protože nerad vidím brečet lidi.."

"Které neznáš?" skočila jsem mu do řeči.

"Dobře, prostě jsem viděl, že jsi ve třídě dala Cliffordovi facku, takže jsem chtěl říct 'Nerad vidím brečet lidi kvůli Cliffordovi."

"Máš k tomu určitej důvod?" zeptala jsem se, a myslela to vážně.

"Větší, než si myslíš."

"Prosím řekni mi ho." žadonila jsem. Musím toho o něm vědět co nejvíc.

"Ne." řekl a zamračil se.

"Prosím."

"Ne." řekl důrazně, čím mi dal najevo, že ho nemá cenu prosit.

"Okej." odsekla jsem a bylo mi zase do breku. Teda né, že bych přestala, ale jakmile jsme se přestali bavit, musela jsem myslet na Mikeyho. Sebastian měl s tou jeho metodou pravdu.

"Sebi?"

"Jo?"

"Myslíš, že má smysl dávat lidem druhou šanci?" jo Blues, neznámýho člověka se ptej na takový otázky.