"Dobrý den, vítáme vás v našem domově dětí. Pojďte se mnou abyste mi nahlásili údaje o vašem dítěti."
"D-dobře." řekla maminka rozklepaným hlasem.
"A co je tohle za dům? Jak dlouho tu budu? A proč?" zeptala jsem se neurčitě na koho byla otázka položena, hlavně ať znám odpověď.
"Zlatíčko, my s tátem musíme odjet, a tady tě nám pohlídají. Přijdeme si pro tebe, slibujeme."
"Slibujete?"
"Jak jsem říkala broučku, slibujeme. A teď běž za tatínkem" řekla a dala mi pusu do mích zlatých vlasů.
MEZITÍM
"Takže, poprosím vás o základní údaje."
"Veronnica Adrianne Blues, 7 let, dosavadní bydliště Los Angeles; barbecue street 610."
"A ještě doplňující otázka, chystáte se pro malou Veronnicu někdy přijít?"
"Ne, nechystáme. Dali jsme ji sem, protože nedokážeme žít s pocitem, že-"
"Dobře to stačí paní Blues, to stačí. Bude tu v pořádku, a v té nejlepší péči, spolehněte se."
"Děkuju, děkuju za všechno."
"Od toho tu přeci jsme. Kde má kufry?"
"Támhle, u manžela."
"Dobře, běžte se s ní rozloučit."
POHLED VERONICI
"Maminka už jde tati!"
"Jo, super." řekl poněkud sklesle.
"A kdy si pro mě přijdete?" zeptala jsem se nedočkavě.
"Ještě nevíme, uvidíme. Jen chceme abys věděla, že tě milujeme, nadevše na světě zlatíčko. Nechtěli jsme aby to takhle dopadlo-"
"Aby takhle dopadlo co?"
"Jsi malinká Ronnie, časem to pochopíš."
"Už se těším na ten den, budete mi chybět."
"Tohle si vem broučku, aby jsi na nás nikdy nezapomněla." řekla a podala mi řetízek s přívězkem srdce. Otevřela jsem ho a tam byla fotka mě, maminky a tatínka, a to bylo to poslední, co jsem od nich doposud slyšela.
ŞİMDİ OKUDUĞUN
New life
Teen FictionPROLOG "Nechci ji v tomhle domě Jacku." "Co chceš dělat?" "Musí pryč. Nejsem dost silná na to, abych vychovala své dítě s vědomím, že ho nemůžu pořádně uživit." slyšela jsem jak se po této větě rozbrečela. Co to maminka s tatínkem říkají? "J...
