ℱꭿℒℒℰℕ ꭿℕꮆℰℒ

15. Kapitola

„Jak to děláš, že jsi schopná se pořád smát?.."

Pohled třetí osoby:
Dívka se podivila Andílkovým slovům.
„Pff, co tak najednou? Něco tě žere?" Zasmála se nervózně. Shouta jen zakroutil hlavou v nesouhlas a zabodl pohled do punče co držel pomocí skleničky.
„Ne.. nech to být." Zelenovláska ho chvíli zkoumala pohledem, než ho zatáhla za ruku na parket.
„Pojďme to probrat při tanci Sho!" Usmála se. Oslovovaný jí sice tu radost neopětoval, vlastně nic ani probírat nechtěl, ale zároveň věděl, že je marné odporovat. Obzvláště v jejím případě. Po chvíli duševního přemáhání začali pomalu tančit po parketu. Nebylo to nic velkého. I když by tady Fukako byla schopna začít tančit tango, jenže tady byli důležitější věci. Nebo spíše lidé.

„Takže?" Zeptala se. Černovlásek si jen povzdechl.
„Už jsem říkal ať to necháš být."
„A myslíš že budu ignorovat ten šmunej výraz čo máš na tváři?" Zažvatlala a poplácala ho po tváři.
„To sotva můj milý drahý." Aizawa na ni chvíli díval jeho obvyklým výrazem. Pak se ale přemluvil k tomu něco říct. Vůbec mu to nedělalo radost. Emi může považovat jako kamarádku, ale neví jestli bude schopna vzít to, že se mu líbí muž. Navíc, tato dívka je nadměrně ukecaná. Mohla by to Hizashimu říct, a co by potom dělal? Musel by mu zmizet z očí protože by se mu znechutil. Je přece nelidské milovat bratra. A proto nechtěl nic riskovat. Nedokázal by bez něj být.
Musel to Emi vysvětlit tak aby jí nedošlo kdo to je.

„Je tady někdo.. někdo kdo se mi líbí." Promluvil a dívka na něj zůstala jen nečiňme zírat.
„Fakt?! Panebože, kdo je to??" Začala se hned vyptávat. Andílek se podíval do strany.
„To není podstatné.."
„Proč by nebylo?? Sho, pochop to, tvoje první laaaskaa~" Pokračovala v naléhání Zelenovláska. Černovlásek stále neodvracel pohled od parketu vedle.

„Která mě nikdy nebude mít ráda zpátky..." Zdůvodnil a zkousl si spodní ret. Fukako se zarazila.
„Jak to myslíš? Vždyť jsi kus chlapa, kdo by tě nechtěl?" Zasmála se, ale hned si uvědomila, že smích teď asi opravdu řešení nebude.

„Promiň Emi, musím jít.." Řekl Andílek a odtrhl se od stále zmatené dívky.
„P-počkej, kam??" Zdržela ho na chvíli tím, že ho uchopila za zápěstí. Mladík se jí ale hned vysmekl a beze slova pokračoval přes sál plný lidí k východu. Prošel tak kolem jednoho určitého páru. Ani jeden si ho ale nevšiml. Jen dál pokračovali v tanci, omlouvání za přišlapování střevíců a podobné věci. Fukako tam tak zůstala jen stát v šoku s nataženou rukou na místě kde držela ještě před chvíli Shoutovu ruku. Po chvíli ji k sobě stáhla, stále s pohledem zabodnutým do východu. V hlavě jí běhalo v tu chvíli několik otázek. "Co se s ním stalo? Kdo je ta osoba? Proč se najednou takhle chová?" To byli ty nejčastější. Ani an jednu z nich ale nemohla nalézt odpověď.

•••

Andílek za sebou doslova zabouchl dveře. Neobtěžoval se ani se zouváním bot a šel k jedné z policí, sebral z ní lahev z poloviny naplněnou alkoholem a společně s nízkou sklenicí je položil na linku. Láhev otevřel a nalil do skleničky nemalý podíl z ní. Všechno to do sebe poté naklopil. Pak položil sklenici zase na dřevěnou linku. Chvíli jen koukal do země opírajíc se o linku, než si ale všiml, že mu tečou po tvářích slzy. Dokázal zpozorovat jak některé z nich dopadli na zem a ztratili se v linu. Také by si přál aby bylo tak snadné zmizet. Vytratit se a smazat vše co se v minulosti stalo. Rány na kůži se dají uzdravit, ale duše a city už ne. To, co se stalo a máš to v mysli už nejde vymazat. Ten fakt nejde změnit.

Aizawa se svezl po lince dolů. Zůstal tam tak jen sedět s jednou nohou nataženou a druhou narovnanou. S rukama svěšenýma podél těla a tvářemi plných cestiček slz které je furt zaplavovaly. Nechápal proč je na něj svět tak krutý. Jen co se narodil a získal vysněná křídla ho vykopli jako odpad mezi anděli na zem kde o ně zase přišel. Dostal pak šanci na normální život když potkal Hizashiho. Těch několik let strávených s ním bylo to nejlepší co se mu mohlo stát. Tak proč to tak nemůže být dál?

„Do prdele.." Zaklel tiše se zlomeným hláskem.
„Proč nemůžu být jako ostatní?.." Podíval se na lustr který mu vysel nad hlavou. Připomínal mu v tu chvíli zář jakou vidí z Hizashiho. Jen se pousmál a se slzami v očích se zvedl. Poklidil všechny věci co by dokazovali jeho pití, svlékl si sako a všechno oblečení co měl na sobě a vzal si na sebe jen tričko na spaní. Lehl si pak do postele čelem ke zdi a zabalil se do deky.

Nemohl dělat přece starosti jeho světélku života. Mohlo by pak vyhasnout. Vyhasnout jako Andílkovi naděje...

Vím, takhle kapitola je naprostá s odpuštěním sračka. Možná ji budu předělávat protože je to podle mě naprostej bullshit a bude se mi na to asi extrémně špatně navazovat.
Každopádně, doufám že se kapitola alespoň trochu líbila a zase u další!

~Jūki