ℱꭿℒℒℰℕ ꭿℕꮆℰℒ

2. Kapitola

„Aizawa Shouta.. padlý anděl.."

Pohled třetí osoby:
„A-Anděl??" Nahnul se blonďáček blíže k černovláskovy.
„Jako opravdový anděl??" Aizawa mohl vidět jiskřičky v jeho očích jak byl blízko. Odvrátil pohled na stranu.
„Padlý.." Připomenul ale on si dál jel své.
„To je skvělé! Jaký to je?? Tam nahoře? V nebi??" Ptal se dál nadšený zlatovlásek. Už odmala zbožňoval anděli. Rodiče o nich skládali písně a hráli mu je. Také říkali že andělé se zjevují jen vyvoleným lidem. Jen těm kterým chtějí. Jen lidem které si vyberou.

Byl radostí bez sebe. Než si uvědomil jednu věc.

„Ale kde máš křídla?" Zeptal se. Andělovi se najednou v hlavě promítlo to, jak o ně přišel. To, jak mu je násilím vzali. To, jak mu je vytrhli ze zad.
Do očí se mu vedraly slzy. Zanedlouho neudržel ani vzlyky. Začal si rukou utírat mokré cestičky na tvářích, ale nijak to nepomáhalo. Hizashi se zděsil. Řekl něco co mu ublížilo? Opustí ho teď??

„Ne, promiň promiň! Nechtěl jsem! Omlouvám se!" Začal se omlouvat.
„N-nemám.. v-zali mi je.." Řekl tiše mezi vzlyky andílek. Hizashi se zarazil. Jeho slovům rozuměl, ale význam nechtěl pochopit.
„Vzali? Kdo ti je vzal?" Ptá se dál blonďáček plakajícího anděla, který se ne a ne uklidnit.
Místností zavládlo ticho přerušované jen tichými vzlyky černovláska. Yamada nevěděl co má dělat. Ten kluk vypadá stejně staře jako on, ale vůbec neví jak s ním mluvit. Nakonec se rozhodl mu dát něco, co jemu vždycky zvedne náladu, když jsou jeho rodiče pryč.

Vzal mu hlavu do dlaní aby se na něj podíval. S úsměvem setřel slzičky co stékali po jeho tváři.
„Pojď, zlepšíme ti náladu!" Vyjekl a než se bělooký nadál, ťapal bosýma nohama po dřevěné podlaze. Hizashi ho zavedl do kuchyně kde ho posadil na židli, a začal hrabat v jedné z poliček. Nakonec doběhl zpátky ke stolu, sedl si na židli naproti černovláskovi, a dal před něj cosi čouhajícího z plastovém obalu. Aizawa na tu prapodivnou hnědou věc jen vyjeveně koukal. Dneska už druhá co vidí poprvé.
„Dej si!" Pobídl ho blonďáček. Vzal tedy opatrně do ruky to co měl před sebou a než si kousek ukousl si to důkladně prohlédl.

Jeho oči se rozzářili. Bylo to tak sladké! Nikdy nic podobného nejedl. Tímhle se lidi na zemi živí?? Ani si toho nevšiml ale usmíval se najednou od ucha k uchu.
„chutná ti to??" Zeptal zlatovlásek. Chlapec naproti několikrát stále se usmívajíc kladně zakýval hlavou.
„Co je to?" Podruhé uslyšel Yamada jeho hlas.
Byl neskutečně rád že promluvil. Měl hlas líbeznější než by člověk čekal.

„Čokoláda! Rodiče ji dovedli z Tokia!" Odpověděl stále se usmívajíc Zlatovlásek.
„Čokoláda? Tímhle se lidé živí?" Zeptal se Shouta. Yamada se zasmál a nesouhlasně zakýval hlavou.
„Ne ne, tohle je jen sladkost."
„Sladkost?"
„Sladkost, pochutina. Nemůžeme to jíst pořád protože by jsme měly zkažené zuby a mohli by jsme ztloustnout!" Začal svůj výklad Blonďáček.
„Lidé jí také ovoce, zeleninu, nebo třeba maso! To je také dobré!" Roztáhl ruce do stran před tím než dokončil výklad. Černovlásek byl fascinovaný. V nebi je to úplně jiný než na zemi. Přesto mu tento člověk připomíná duší anděla. Byl tak milý a usměvavý. Stará se o něj a snaží se ho rozveselit. V tu chvíli mu to přišlo tak zvláštní.

„A vy v nebi jíte co? Nebo jste snad hlady? Jsi kost a kůže!"

Zdravím! Chtěla bych poděkovat za podporu u minulých částí! Jste zlatíčka!
Jelikož jsou kapitoly kratší, budu je vydávat častěji. Kdyby někomu nevyhovovalo stačí napsat.

~Jūki