ℱꭿℒℒℰℕ ꭿℕꮆℰℒ

20. Kapitola

Pohled třetí osoby:
Do místnosti vtrhl studený, podzimní vítr. Příčinou bylo okno které bylo otevřelo. Ruch z ulic Tokia se tak lehce dostal do uší černovláska co se z něj naklonil. Opřel se o okraj lokty a vyndal jednu cigaretu z mnoha v krabičce, přiložil k ústům a zapálil již skoro nefunkčním zapalovačem. Poté vydechl šedý kouř. Dlouhé havraní vlasy se přitom houpali ve větru ze strany na stranu. Muž kterému neustále lezli do očí si je nakonec stáhl do culíku. Pod ním procházelo v tuto dobu nemálo studentů jak vyšších tak i nižších ročníků. Bylo totiž uprostřed měsíce září, neboli prvního měsíce školy po prázdninách. Aizawovi to připomínalo staré dobré časy s Hizashim, Fukukado a Oborem. Vy vlastně ani nevíte co se stalo ten den po maturitním večírku. Inu, nebyla to žádná sláva. Pojďme se tam tedy na chvíli vrátit.

..

„Emi, musíme si promluvit." Řekl Andílek a dívka na kterou to bylo směřované po chvíli kývla. Oba se tak podívali na Yamadu naznačujíc aby odešel. Ten si to hned uvědomil a s drobným, podporujícím šťouchnutím do Aizawova ramene. Nastalo chvilkové ticho. Přerušil ho až nervózní smích zelenovlásky.
„Sho já-"
„Není to tak jak to vypadá.." Přerušil ji mladík s pohledem upřeným na své boty. Dívka chápavě kývla.
„Um.. já vím.." Na chvíli se odmlčela.
„Kdy mu to hodláš říct?"
„Huh?"
„Nedělej ze mě většího idiota než jsem Shouto Aizawo." Zpřísnila a založila ruce na hrudi.
„Jsi jako otevřená kniha! Jak dlouho to v sobě hodláš držet??"
„J-já netuším o čem to mluvíš."  Snažil se z toho nějak vyvléct Černovlásek. Bylo mu to ale k ničemu. Zelenovláska už všechno věděla.

„Ty nejsi na holky, nemám pravdu?" Tato věta ho donutila se kompletně zarazit. Slepě koukal před sebe než se znovu obrátil na dívku.
„Jak..?"
„Už jsem to říkala, jsi jak otevřená kniha." Andílek párkrát trochu zaraženě kývnul a nakonec se svalil na židli u jídelního stolu. Složil hlavu do dlaní a snažil se uklidnit. Moc mu to nešlo ale co jiného mu v tu chvíli zbývalo?

„Jsem nechutný, že ano?.." Promluvil nakonec tiše když uslyšel zavrzání druhé židle naproti. Zelenooká jen zakroutila hlavou v nesouhlas.
„Ne ne, to je v pořádku." Aizawu ty slova překvapily. Skrz díry v prstech se na ni podíval.
„Opravdu..?"
„Jasně." Svou odpověď zdůvodnila jedním palcem nahoru. Shouta si tak sundal ruce z obličeje a položil na stůl. Necítil se stále na to, že by jí to řekl. Ale jelikož to už věděla, nebylo pomalu co řešit.

„Jak dlouho to víš?" Zeptal se a tím rozvedl konverzaci trochu do pohybu.
„Ani nevím, vždycky mi připadalo, že jsi k němu nějak moc přivázaný. Hlavně když jsi si ho maloval do sešitu místo zápisu." Zakřenila se dívka a Aizawa se trochu zalekl.
„Ty jsi mi koukala do sešitu??"
„Jen tak trošičku hehe. Ale to teď není podstatné. Uvědomila jsem si to až včera na tom plese." Dokončila Fukukado a opřela se o opěradlo židle. Sledovala tak jak se její kamarád podíval do strany.
„Aha.. " Hlesl a po chvíli přebírání myšlenek se na ni znovu otočil.

„Emi, prosím, předstírejme že jsme se dohodli na tom, že nám to nevyšlo."
„Počkej cože?"
„Hizashi se to nesmí dozvědět. Hraj to tedy prosím se mnou."

..

Také, že se to nedozvěděl. Zelenovláska byla samozřejmě proti, ale nakonec svolila. Nebylo jí to vůbec příjemné. Nejraději by to Yamadovi vyklopila, byla si totiž skoro jista, že by to pochopil. Jenomže tady stále byla ta možnost, že by to Andílek popřel. Rozhodla se hrát ke konci toto hloupé divadélko s ním. Nic se nedozvěděl ten poslední týden před maturitou. Nic se nedozvěděl ani po ní. Pak už se to ani neměl jak dozvědět. Cesty všech tří se rozdělili s nástupem na vysokou školu. Aizawa s Hizashim měli školy každý na jiným ostrově Japonska. Bylo pro ně těžké se tedy setkat. Skončilo to tak, že si volali. Jenže volání se zmenšilo na dopisy. A nakonec i ty byli přerušeny. Neměli mezi sebou kontakt asi dva roky. Dva roky jeden nevěděl nic o tom druhém. Jak se mu daří. Jestli je zdravý. Jestli vůbec stále studuje.
Po dokončení výšky to bylo stejné. A tak je to ostatně do dnes. Aizawa neviděl svého drahého už něco málo přes sedm let.

Chyběl mu. Chyběl mu tak moc že kdyby věděl kde je hned se za ním vydá i kdyby to mělo být na druhé straně světa. Jenže blonďáček byl známí svojí nestálostí. V rádiu od něj někdy mohl Andílek zaslechnout píseň. Rozhovory také párkrát slyšel. Nic jiného ale bohužel ne.

Světlá ruka přes sebe přehodila dlouhý kabát a vzala do ruky klíče. Těmi následně zamčela byt. Hizashi nebyl jediný kdo se mohl pyšnit tím, že je známí. Shouta o sobě nedává sice znát, ale po Japonsku i jiných státech jsou jeho obrazy celkem známe. Zrovna má namířeno do jedné z galerií která je mu věnovaná. Občas se tam chodí dívat, odrazuje ho to od myšlenek na nám už známého blonďáka.

Vzal za kliku a zatlačil dovnitř aby otevřel těžké dveře. Odložil si kabát na věšák co byl už takhle zaplněn několika kusy oblečení a rozešel se do velké místnosti. Na každé stěně byl obraz různých rozměrů s popiskem s popiskem. Zastavil se u jednoho a hledal chyby, co na něm napáchal. Ostatně jako to dělává většina umělců, také kritizoval svá díla. Nemohl si pomoct, vždy šlo udělat něco lépe.
Od hledání chyb ho ale vyruší malé poklepání na rameno.
„Pane? Mohl bych prosím poprosit?" Ozval se mužský hlas. Andílek si povzdechl, otočil se a promluvil.

„Hai, co potřebu..jete..?.."

Dobře, pro dnešek stačí. Vím, že jsem nic nevydala sakra dlouho a moc se za to omlouvám. Mám celkem problémy se školou a nemám tolik času kolik bych potřebovala na sepsání pořádné kapitoly. Tuto jsem udělala celkem dlouhou, takže to berte jako takové odškodnění. Je mi ale jasné že jste na mě naštvaní za to co jsem tady provedla hehe. Pokuste se mě tedy nezabít xd.
Doufám, že se kapitola líbila a zase u další!

~Jūki