ℱꭿℒℒℰℕ ꭿℕꮆℰℒ

22. Kapitola

„Hizashi?"
„Yo Sho! Bude to dlouhá doba!"

Pohled třetí osoby:
Černovlásek zůstal nečinně koukat na muže před ním. Nemohl uvěřit, že to je opravdu on. Ten kterého neviděl několik let. Ten o kterém dlouho snil. Nemohl uvěřit, že byl dneska ten den kdy se znovu setkají. Stále v sobě ale nemohl potlačit ten povit, že to není skutečné. Rychle tak zaplul do bytu a zabouchl za sebou dveře. Chvíli jen tupě koukal před sebe než si uvědomil co udělal. Vzal za kliku a dveře znovu otevřel. Blonďáka na chvíli jeho gesto překvapilo ale nakonec se tomu jen zasmál. Bylo vtipné sledovat jeho reakci. Neviděli se přeci jenom řádku let a on se chtěl přesvědčit jestli se změnil. Teď už ale věděl, že je vlastně stále stejný.
„To mě ani nepozveš dál?" Zaptal se se smíchem v hlase. Aizawa párkrát stále trochu zaraženě zakýval hlavou a odstoupil od otevřených dveří.
„H-hai. Pojď dovnitř." Hizashi s poděkováním vstoupil a před malým schůdkem do chodbičky si sundal boty. Andílek šel hned za ním. Nemohl stále uvěřit že je tady. Byl nadšený a zároveň cítil jak z něj opadávají starosti. Ano, konečně ho znovu navštívil jeho pravý a jediný anděl strážný.

„No, uklizeno tady moc nemáš ale to se dalo očekávat." Pohodil rameny blonďáček sundávajíc si kabát který následně pověsil na věšák. Poté se otočil na černoočka.
„Jsi nějak potichu. Stalo se něco?" Usmál se. Ten na kterého tato slova směřovala jen párkrát koukl do stran místnosti a nakonec si jen povzdech.
„Promiň, jsem jen trochu v šoku." Dal si ruku na zátylek.
„Proč jsi nedal vědět? A vůbec, jak jsi mě našel?" Zeptal se. Zlatovlásek si dal prst před pusu.
„Chtěl jsem tě překvapit! A mám také své zdroje. Kdybys chodil mezi lidi mohl bys mít také." Zasmál se. Shouta se přimračil.
„Ty moc dobře víš že lidi nemám rád."
„Promiň, promiň, jen jsem chtěl vědět zda si stále stejný." Řekl úsměvně a zastrčil si neposedné vlasy za ucho. Černovlásek po chvíli navázal další krátkou otázkou.

„A?"
„Jsi stále stejný."

Hřejiví úsměv blonďáka probudil v andílkovi během pár sekund jeho stesk po takovýchto chvílích. Tolik let co byl jeho obličej schopen vidět jen v vzpomínkách. Teď ho viděl doopravdy. Ani si toho nevšiml a stékalo mu pár slz po barvami umazaném obličeji. Vyšší muž roztáhl ruce a pár kroky vzdálenost mezi nimi vymazal, jako chybu v pravopisném diktátu autorky. Omotal kolem Andílka ruce a párkrát poplácal povzbudivě po zádech. Mohl slyšet v ten moment jak menšímu unikl menší vzlyk doprovázený pevným opětováním obětí.
„Idiote..."
„Au, to bolelo." Zasmál se Hizashi nad jeho poznámkou. Aizawa ho jen lehce bouchl do zad.
„Chyběl jsi mi..." Hlesl. Zelenooký mohl cítit jak mu také pomalu vlhnou oči. Stiskl v prstech triko které měl Andílek na sobě.
„Ty mně taky..." Lehce se zasmál a po chvíli se odtáhl. Netušil, že to jeho starého přítele tak sebere. Byl ale jedině rád. Bál se totiž, že bude naštvaný a raději než se s ním bavit ho nechá stát za dveřmi a raději s ním nepromluví. Možná to bylo trochu přehnané smýšlení, ale u tohoto černovláska se člověk musí připravovat na nejhorší. Byl tedy mile překvapen jeho reakcí. I když má trochu mokrou hruď.

„Už jsi okay?" Zeptal se s úsměvem na tváři. Druhý muž jen kývl a rozešel se do kuchyně kde si ještě pořádně otřel oči do rukávu.
„Chceš čaj?" Zazněla další otázka z jeho strany. Blonďák se mu ozval na zpět souhlasem a posadil se mezitím na sedačku. Vyskytla se mu tak chvíle si to tady pořádně prohlédnout. Dřevěný stůl, židle a poličky ze stejného materiálu, na všem bylo položených několik tužek, pláten, papírů a podobných věcí. Jinak na pokoji nebylo krom nádherných obrazů na stěnách nic moc zvláštního. Všiml si také rozpracované malby na plátnu položeném na stojanu. Nemohl sice vidět na tu krásu protože byla otočená směrem od něj. Rozhodl se tak podívat blíže.
Pomalu se zvedl a přesunul se ke stojanu. Málem mu spadli brýle z pohledu co se mu naskytl.

„Co tam zkoumáš?" Zeptal se hlas za ním. Trochu sebou cukl a obrátil se na znuděného Anděla.
„To je tvoje práce??"
„Koho jiného?" V tu chvíli se Shouta mohl opalovat z záře co z něj vyzařovala.
„Kdy ses to naučil?! Naposledy jsem tě viděl malovat na-"
„Střední škole?" Doplnil Andílek a upil z šálku čaj. Blonďákovi nezbylo nic jiného než souhlasit.
„Prober se, je mi dvacet devět. Myslíš, že jsem se někde zasekl?" Poznamenal sakrkasticky což donutilo druhého muže k zasmání.
„Jasně, chápu," odmlčel se a pohlédl znovu na obraz.
„Jen je to nádhera, netušil jsem, že jsi tohoto schopen." Vydechl nakonec. Tím způsobil jemný rumělec na tváři Shouty.
„Um... díky.. dělal jsem na tom než jsi přišel." Odvrátil pohled do okna. Zlatovlásek se s poukázáním na jeho oblečení a obličej zasmál.
„To už jsem si uvědomil. Jsi celý od barev."

Zbytek večera jen seděli a povídali si. Oběma bylo příjemně. Mohli si sdělit zážitky a poznatky co se staly za těch několik let. A i když mluvil většinu času Yamada o svých cestách a vystoupeních, Aizawa poslušně naslouchal každému jeho slovu. Až kolem jedné hodiny raní si začal všímat, že je myšlenkami někde jinde. Každý by si myslel, že už by trochu mimo kvůli únavě, jenže on to měl naopak. Každou chvíli měl velké nutkání se k Hizashimu více přiblížit. Chtěl znovu cítit jeho teplo. Chtěl aby věděl jak se cítí. Chtěl aby mu jeho lásku opětoval. Dusil to v sobě roky už od střední. Nechtěl riskovat, že by ho ztratil a musel to mučení prožívat znovu. Už to nehodlal připustit.

Plný odhodlání se nadechl.
„Chtěl bych-" „Jo ještě-"

Střetla se jejich slova v jeden moment. Oba byli chvíli potichu. Nakonec se jako první rozhoupal muž s jizvou pod okem.
„To nic, povídej." Pobídl vyššího. Ten jen kývl.
„Chtěl bych se tě zeptat na jednu důležitou věc." Trochu zvážnil. Aizawu to trochu rozhodilo ale nedával to na sobě znát.
„O co jde?"
„Byl by jsi ochotný..." Během sekundy z blonďáčka vážný výraz opadl.
„...Jít mi za svědka??"

Všechno kolem Anděla těmito slovy utichlo.
„Svědka?" Zeptal se zaraženě jako by se chtěl ujistit nad správností slov. Bohužel pro něj byla odpověď zelenoočka kladná.
„Hai! Před pár týdny jsem požádal svojí přítelkyni o ruku a vhodnější člověk pro tuto funkci mě nenapadl." Usmál se a nechal se Shoutou slovně  klamat.
„To je úžasné, moc vám to přeji." Věnoval mu malý úsměv který byl s poděkováním opětován.
„Děkujeme! Takže bys šel?" Zapakoval hlavní otázku. V Aizawovi se nyní míchali všechny pocity dohromady. Na jeho tváři nedával ale ani jednu z nich znát. Jediné co se dostalo na povrch byl úsměv s malým přikývnutím.

„Ano, moc rád.."

...
Dnes asi žádný popis... jsem si jistá, že mě v komentářích ukamenujete... moc se omlouvám.. jak za strašnou kapitolu tak i za tu neskutečně dlouhou dobu čekání.
A ještě varování! Příští kapitola je s největší pravděpodobností poslední!!
Doufám, že se kapitola alespoň trochu líbila a zase u další!

~Jūki