ℱꭿℒℒℰℕ ꭿℕꮆℰℒ

18. Kapitola

Venku svítilo slunce, ostatně jako každý červnový den. Do očí Andílka padali neposedné pramínky vlasů které si neustále zastrkával za svá světlá ouška. Kráčel po ulici stále dál a dál od jejich hotelu. Netušil proč tak najednou utekl. Asi se bál, že by se Hizashi vyptával. Bylo mu jasné, že se to nejspíše dozví od Fukako. Věděl, že byla jeho doprovod takže když mu bude něco připadat divné půjde za ní. Doufal tak, že si nevšimla kam se v tu chvíli koukal. Mohla by ho zavrhnout stejně jako by to udělal nejspíše Hizashi kdyby se to dozvěděl. Přesně to Aizawa nesměl dopustit.

Sedl si na jednu z laviček u jezera ke kterému často chodíval si pročistit hlavu. Vyndal z kapsy krabičku ze které vytáhl tyčinky zvanou cigareta. Poté co ji zapálil, popotáhl a vydechl kouř který se volně rozplynul ve vzduchu. Kouření. Také jedna z mnoha věcí o které svému blonďatému příteli Shouta neřekl. Začal když mu bylo osmnáct. Tehdy si začal uvědomovat, že je s jeho pocity něco špatně. Nechtěl si to přiznat, byl zmatený. Když zjistil, že tyto ne moc zdravé věci mu pomáhají se odreagovat, začal je užívat proti stresu. Doma nebo v blízkosti Hizashiho si je ale nedával. To je stejné jako s alkoholem. Ten si dát sice mohl, ale jen v přiměřeném množství.
Tehdy si pomalu začal uvědomovat jak moc jde jeho život z kopce. Nad hladinou ho držel jen kontakt s Emi a Yamadou. Kdyby je neměl, možná by už skočil z mostu.

Odhodil nedopalek od cigarety na zem a zašlápl ho. Pak se znovu zadíval na hladinu vody. Plul po ní pár bílých labutí. Byli nádherné. Aizawa jim v tu chvíli záviděl. Mít křídla která ti dovolí vidět krásu nad mraky. Vítr profukující mezí perutěmi v mrazivých výšinách. Nechat se unášet dál a dál bez jakýkoliv starostí. To bylo to na co Andílek často vzpomínal. Jediná věc která mu na zemi chyběla. Jeho lidmi odebraná křídla. Kdyby je teď měl, nemusel by se o nic a ničeho bát. Jednoduše od všeho uletět. Dávno si už ale přiznal, že to již není splnitelné. Zvedl se tak z lavičky a rozešel se zpátky k bytu. Prošel hlučným městem k velké ubytovně. Otevřel dveře které za sebou nechal klapnout a za pár minut byl u bytu s číslem třináct. Vytáhl klíčky se stejným číslem a strčil je do zámku. Následně bylo slyšet cvaknutí a skřípání rozvrzaných pantů. Černovlásek  si povzdechl když viděl Zlatovláska jak leží na gauči s novinami přes obličej. Svlékl své přebytečné oblečení a přešel k němu. Chvíli na něj jen koukal než vzal svazek papírů mezi prsty a zvedl. Neuviděl ale spící výraz jak by předpokládal. Ba naopak na něj koukali zelené oči s zářícími jiskřičkami.
„Shooo!~" Usmál se Blonďáček. Andílek na něj s nezájmem koukal. Po chvíli se otočil a chtěl odejít. To mu Hizashi nedovolil chycením za zápěstí.
„Kam ten spěch?" Shouta se mu jen vysmekl.
„Jsem unavený, jdu si lehnout." Odsekl a lehl si do postele. Blonďáček si z toho ale nic nedělal a vydal se k lůžku. Předklonil se a
ruce mu opřel z obou stran jeho hlavy. 
„Vstávej!" Ospalý jedinec zamručel a přitáhl si peřinu více k obličeji.
„Jdi ode mě Hizashi.."
„Chci si povídat!"
„Nezájem.." Yamada na něj chvíli jen koukal což Aizawa bytostně nesnášel. Otočil se k němu tedy čelem.
„Nech mě.." Propálil ho pohledem. Blonďák se jen dál usmíval.

„Kdo je to?"
„He?"
„No ta co se ti líbí!"

Yahoo, teď mě asi ukamenujete za to, že jsem to celé znovu ukecala a v té důležité části sekla. Omlouvám se, ale není mi zrovna dobře a hlava trochu nefunguje. Maybe mám totiž koronu takže tak no.
Doufám, že se kapitola líbila a zase u další!

~Jūki