ℱꭿℒℒℰℕ ꭿℕꮆℰℒ

21. Kapitola

„Hai, co potřebu..jete..?.."

Pohled třetí osoby:
Černovlásek zůstal stát na místě když uviděl vysokého blonďáka. Na moment mu to připadalo takové zvláštní. Z transu ho dostal až onen muž.
„Ehm, stalo se něco?" Aizawa se sebou trochu trhl než zakroutil hlavou v nesouhlas.
„Ne, omlouvám se s někým jsem si vás asi na chvíli spletl." Omluvil se a sledoval jak blonďák chápavě kývnul.
„Co jste potřeboval?" Zeptal se Andílek.
„Ach ano vlastně! Chtěl jsem se zeptat, tyhle obrazy jste maloval vy?" Usmál se na černovláska před ním. Ten byl překvapen, že to vůbec ví. Jak už víme tak se nikde moc neukazuje aby nebyl pronásledován a mohl žít normální život. Bylo mu tedy divné, že ho zná.
„Hai, maloval." Vydechl nakonec. Dlouhán naproti se široce usmál.
„Ani nevíte jak jsem rád že jsem vás potkal!" Vyjekl a pokračoval.
„Moje dcera zbožňuje vaše obrazy! Chtěl jsem vědět o co jde a koho zde nepotkám? Je to pro mě pocta!"
„Hai.. Děkuji."

Muž kterého po krátkém rozhovoru kde stejně mluvil většinou on Shouta krátce provedl. Byl uchvácen jeho dovednostmi. Hned pochopil proč se jeho milované dceří jeho díla tak líbila. Sám se pozastavil u jednoho obrazu na kterém byla vyobrazená osoba padající do náruče dítěte rovnou z nebes. Byl nádherný.
„Kam na ty nápady chodíte?" Zeptal se když byl na odchodu. Ten na kterého otázka směřovala se podíval do strany.
„Nám bujnou představivost.." Muž jen kývl, děkovně se uklonil a odešel. Andílek chvíli díval do chodby ve které ještě před pár sekundami byl. Nakonec se ale zase jen otočil k věšáku a sám si nandal nkabát co si na něj při příchodu pověsil. Poté opustil budovu galerie a zamířil zpět do bytu.
Cestou přemýšlel nad tím co se stalo.
Ten muž mu připomínal Hizashiho. Jak vzhledově tak povahově. Ze začátku si myslel, že je to on, proto se tak zadrhl. Nakonec si ale všiml, že se obličejem trochu odlišují. Bylo to pro něj zklamání. Opravdu rád by ho viděl. Ale asi nebyl ještě čas. Začínal si tak říkat, jestli ten čas vůbec někdy nastane.

Vyndal klíče a strčil je do zámku. Točivým pohybem způsobil cvaknutí díky kterému mohl překročit práh. Hned ho přivítala jeho kočka otřením o nohu. Byl ji nucen trochu odstrčit aby si mohl v klidu zout boty. Hned po tom jí jako omluvu zvedl a párkrát pohladil.
Kočka jménem Armin je jediná pro Aizawu osoba co ho drží jakž takž nad vodou. Vzal si ho z ulice pár měsíců po tom co se přestěhoval. Ze začátku byl plachý, ale časem si zvykl. Teď ho vítá každý den když přijde zvenku. A Shoutovi to vyhovuje. Cítí se tak méně osaměle, i když to není žádná sláva. Nikdy mu nevadilo být sám, kolikrát od sebe lidi odháněl. Teď kolem sebe nemá nikoho, občas jen nějaký zákazník po telefonu a pak když si to jde vyzvednout. Jenže s těmi se zaprvé nechtěl, a zadruhé by to bylo stejně jen na chvíli. Takže nic moc kontaktu neměl. Stával se z něj tím pádem větší a větší introvert.

Podíval se na hodiny a poté na rozdělanou práci na plátnu. Jen si povzdechl a šel si vzít pracovní oblečení skládající se ze starých volných tepláků a tílka. Oboje bylo už upatlané od barev takže naprosto ideální. Po sepnutí vlasů do ledabylého culíku si sedl na malou stoličku před snížený stojan, vzal do ruky paletu s mnoha zaschlými vrstvami a z tuby na ni vymáčkl další. Sáhl po štětci volně se válející po podlaze a namočil do barvy. Následně udělal pár tahů na plátno.
Tento proces se opakoval ještě několikrát.

Od práce ho po pár hodinách vyrušil pisklaví zvuk zvonku. Otráveně se podíval na dveře a pak na čas.
*Kdo by v tuhle hodinu zrovna ke mně chodil?* S otíráním rukou všude možně do oblečení se zvedl a šel ke dveřím. Vzal za kliku a pootevřel dveře.
„Prosím?" Zeptal se než zvedl unavený pohled. Nad ním se tyčil znovu vysoký blonďák s úsměvem na tváři. Andílek si promnul palcem a ukazováčkem oči aby se přesvědčil, že ho zrak nešálí.
„Co ne mě koukáš jak na zjevení?" Zasmál se muž zastrkující si neposedné vlasy za ucho. Ten hlas Aizawa ihned poznal. Udělal jeden malý krůček dozadu aby ho netrefilo

„Hizashi?"
„Yo Sho! Bude to dlouhá doba!"

Konečně jsem to dodělala! Tahle část mi zabrala asi čtyři hodiny protože jsem netušila jak to mám zaplnit ale nakonec to nedopadlo až tak hrozně. Omlouvám se za tu nehorázně dlouhou dobu čekání ale škola si žádá svůj čas a když mám volnou chvíli tak si raději lehnu a kouknu na nějaký seriál nebo jdu ven ignorující zákazy vycházení z okresů. Takže se opravdu omlouvám. Také vás chci informovat, že budou už asi jenom dvě kapitoly do uzavření této knihy. Vy asi nejste zrovna nadšení ale já se na to nehorázně těším.
Doufám, že se kapitola líbila a zas eu další!

~Jūki