ℱꭿℒℒℰℕ ꭿℕꮆℰℒ

23.kapitola

Dobře, toto ještě poslední kapitola není.

Aizawa pov:
Mírný vítr mi už po několikáté projel vlasy. Už si ani nejsem jistý kolikrát jsem si je kvůli němu musel upravovat. Nebylo tomu jinak i teď. Sundal jsem si gumičku a nabral vlasy které jsem párkrát obtočil kolem svých prstů. Následně skončili znovu v drdolu v už zmiňované gumičce. Normálně bych se tím moc nemazal a nechal je klidně i volně neupravené. Dneska je ale ten den. Den, který se mi vryje do srdce ostrým kůlem. Je srpen třináctého. Ještě k tomu pátek. Netuším proč sis musel vybrat tak špatný den na tvůj nejšťastnější okamžik v životě, ale vždycky jsi říkal, že se chceš ženit v pátek třináctého. A mně bylo vždy bylo záhadou proč zrovna toto nešťastné datum. Nechápu to do teď. Měl bys mi to někdy vysvětlit. Víš snad jaký jsem, ne?

Vstoupil jsem do vlaku ve kterém v tuto dobu moc lidí nejelo. Kam by také jezdili? Tam kde jsi měl mít svatbu je to odlehlé. Vlastně je to jen malá vesnička. Zvolil si ji protože byla podobná té ve které jsme spolu s ostatními vyrůstali? Nebo jste to brali výběrem losování? Kdoví, musel bych se tě na to zeptat.

Najednou jsem ucítil jemné poklepávání na rameni. Stočil jsem pohled a uviděl Zelenovlasou dívku ve svátečním oblečení a úsměvem na rtech od ucha k uchu.
„Zdravím, pane Aizawo!" Zakřenila se a bez optání si sedla na sedadlo naproti mně.
„Ahoj Emi." Pozdravil jsem suše. Ji to ale zase nijak nerozhazovalo.
„Ale notak Shoutoo! Neviděli jsme see..." Začala počítat roky co jsme vyšli ze střední.
„... dejme tomu 5 let?" Mávla ledabyle rukou a pokračovala.
„A ty mi řekneš jen "Ahoj Emi" a tváříš se u toho jako boží umučení. Trochu života do toho umírání!" Zasmála se. Nebudu lhát, někdo takhle pozitivní mi dokázal celkem zlepšit náladu a oprostit od zlých myšlenek. Trochu jsem se tedy pousmál a začal mluvit také.
„Ty víš, že jsem v tomhle nikdy neprosperoval."
„Neprosperoval, prosperoval, to je přece jedno!" Rozhodila rukama do stran.
„Co třeba projevit nějakou reakci na tvojí milovanou bývalou "přítelkyni"!" Na chvíli jsem se odmlčel když to řekla. Vybavilo se mi jak jsem ti lhal. Cítím se za to hrozně, ale... byla to lepší možnost než tě ztratit.

„Dobře, rád tě zase vidím. Jak ses měla?" Opravil jsem se nakonec a žena naproti se hned zasmála a začala vykládat různé věci. Překvapilo mě, že si ještě nenašla přítele. Přeci jenom už je jí asi dvacet osm nebo dvacet devět. Já asi nemám co říkat, ale s její povahou mě to optravdu zaráží.

„A kam vlastně jedeš? Takhle vystrojeného jsem tě viděla naposledy na maturáku." Zeptala se se smíchem. Já jsem jen obrátil pohled ke svým botám.

„Na svatbu."

„Oh! Opravdu?? Já taky!- oh-" uvědomila si uprostřed věty a pohled se jí změnil v lítostivý.
„Ajo vlastně.. promiň." Omluvně se zasmála a opatrně pokračovala.
„Stále tě to nepřešlo..?"  Jen jsem zakroutil hlavou v nesouhlas. Bylo mi hned hůře.

„Shouto, to mě mrzí." Položila mi zničehonic ruku na rameno. Já ji ale hned smetl zpátky.
„Lítost mi nepomůže Emi." Odsekl jsem asi trochu víc nepříjemně než jsem měl v plánu. Nemohl jsem se kontrolovat. Musel jsem šetřit síly na to, až vedle tebe budu stát a dívat se jak navlékáš prsten dívce tvých snů. 

Zvedl jsem pohled k Fukukado s rukou na zátylku.
„Promiň, nechtěl jsem být nepříjemný. Jsem jen trochu rozrušený." Zakroutila s úsměvem hlavou.
„V pohodě, chápu to."

Zbytek cesty jsem mlčel a snažil se si urovnat myšlenky. Moc mi to nešlo. Nemohl jsem tě dostat z hlavy. Neustále dokola mi tam zněla tvá slova, co nadšeně oznamovala tvůj sňatek s tou ženou. Pamatuješ si na ten den? Přišel jsi ke mě do bytu okolo desáté večer. Maloval jsem obraz a když jsem tě viděl, neubránil jsem se slzám. K těm jsem neměl daleko ani po tom co jsi se mě zeptal jestli ti půjdu za svědka. Nedovolil jsem si odmítnout. Tvůj zklamaný výraz by mě sžíral do konce života. Ale teď si uvědomuji, že lituji i toho že jsem kývl. Není to tak, že bych ti to nepřál, ba naopak. Chci abys byl šťastný.

Ale proč to štěstí nedopřeješ i mně?

„-to! Shouto! Vnímáš??" Z myšlenek mě vyhnala ruka zběsile mávající před mým obličejem.
„Super, teď už vnímáš. Jsme tady, jdeme!" Usmála se zelenovláska hned jak si všimla, že jsem při vědomí a vytáhla mě na nohy, ani nepočkala na mojí odpověď a byl jsem odtáhnut k východu z vlaku. Před schůdky se mi podařilo se z jejího sevření konečně vymanit. Sešel jsem je tak v pořádku sám. Žena v krátkých šatech na mě jako obvykle s úsměvem čekala.

„Pojď Sho, ať nejsme poslední!"

Okej, trochu jsem přecenila své schopnosti na psaní krátkých kapitol kam by se vešlo všechno, takže tady příběh nekončí, omlouvám se za planý poplach.
Také se omlouvám za dlouhou dobu čekání! Mám spisovatelskej blok a jen tuhle kapitolu mi trvalo napsat asi pět dní. Ten blok je taky důvodem proč je část taková slabá a o ničem.
Přesto doufám, že se kapitola alespoň trochu líbila a zase u další!

~Jūki