ℱꭿℒℒℰℕ ꭿℕꮆℰℒ

25. Kapitola

„Jsem.. jsem prostě moc šťastný.. gratuluji Zashi."

Aizawa pov:
Lhal jsem. Lhal jsem ti. A ty jsi na to skočil. Na jednu stranu je to dobře. Moje city v tuto chvíli nebyli důležité. Přeci jenom, dnes byl tvůj den. Tvůj a Yumin přesněji. Nebudu se do toho motat. Nejsem vůbec důležitý. Asi by sis ani nevšiml kdybych teď odešel. Rozhodl jsem se to zkusit. Jen tak se projít na čerství vzduch a přijít na jiné myšlenky. Jen co jsem se ale natahoval pro kliku, stáhla mě něčí ruka zpět. Dlaň byla hrubá, ne tak jedná jako ženská. Hned jsem poznal že se jedná o stejné pohlaví.

„Shouto Aizawo!"
*Oh bože..* „Co potřebuješ, Toshinori?" Optal jsem se s nezájmem vyhublého blonďáka s černí všude kolem očí tak, že mu byli vidět jen dvě modré zorničky. Úsměv mu hrál na tváři jako vždycky. Nebudu lhát. Tenhle chlapík mě z nějakého důvodu trochu vytáčel a neměl jsem na něj v tu chvíli vůbec náladu, ale nechtěl jsem dělat zbytečné komplikace. Asi bych to už neudržel.

„Jen tak mě napadlo, dlouho ses neukázal na žádné z aukcí tvých maleb, neměl jsem tedy možnost tě vidět! Co kdybychom hodili pokec?" Nezbývalo mi nic než jen pouhé přikývnutí. Za celou tu dobu co jsme vedli ten jeho "pokec" jsem řekl dohromady asi deset slov. Ani pořádně nevím, o čem byla řeč. Byl jsem zakoukaný na parket, kde jsi klapal svými topánky o podlahu za účelem pohybu při nějaké té novomanželské hře. Bylo vidět, že už jsi něco vypil. Vždycky když byla nějaká akce tak ses ztřískal, a ráno si nic nepamatoval. Já pak mohl také něco bez ostychu vypít a nemít výčitky. Nikdy jsem to ale nesměl přehnat, někdo tě musel táhnout domů. Tebe, a Emi.
Jak rád bych se do té doby vrátil. Všechno bylo skvělé, mohli jsme se normálně stýkat. Bydlely jsme spolu. Byli jsme jako rodina. Proč to tak není i teď? Kdy se to tak zlomilo? Proč jsme se museli tak odcizit? Bylo by všechno jinak kdybych se ti tenkrát vyznal?

To bych rád věděl.. Ale otázky mi byli už k ničemu. Vlastně stejně jako všechno ostatní.

„... no a takhle to bylo! David byl úplně odvařený, věřil bys tomu ha ha ha ha!" Stále pokračoval dlouhán ve vyprávění o nějaké cestě do ameriky. Všechno jsem odkýval a sledoval, jak vezeš tu ženu v nějakém dřevěném kolečku všude po místnosti. Usmál jsem se když jsi zaškobrtl a svalil se i s vozíčkem na zem.
V zápětí mě ale zase zahalila úzkost. Před očima mi párkrát jakoby problikla běloba a malinko píchlo v záhlaví. Nevěděl jsem v tu chvíli co se dělo. Na to abych ztrácel vědomí a dostával bolesti hlavy bylo ještě s pitím brzo. Stále jsem ale mohl pociťovat větší a větší slabost.

„Promiň, že tě přerušuji Yagi, musím si odskočit. Můžeš to dopovědět Aiko." Ani jsem nečekal na zpětnou vazbu a rychle se vydal ven z místnosti a šáhl po klice. Bylo divné, že jsem ji skoro ani necítil. Nakonec jsem se ocitl na prázdné chodbě.

Opřel jsem se o zeď a chtěl si promnout oči. Prsty ale jakoby se nedotkli mé kůže. Donutilo mě jim věnovat pozornost. Zpočátku jsem nic zvláštního neviděl. Až do okamžiku kdy se mi před obličejem mihlo jedno malé, zářivé zrnko něčeho. Hned za ním další, a další. Sledoval jsem odkud vycházeli. Nakonec jsem doputoval pohledem zpět ke konečkům prstů.
„Ne.. to nemůže být dnes.." Zrychlil se mi dech hned po tom, co jsem si vzpomněl na to co nám říkávali v nebi..

"Jak jsem jen mohl.. jak jsem na to jen mohl zapomenout?.."
„Zapomenout? Na co?" Přes své myšlenky jsem si nevšiml člověka přicházejícího chodbou. Rychle jsem se ohlédl. Nakonec jsem zůstal jen vystrašeně těkat očima po celé délce těla před mnou.
„Co na mě tak koukáš? Vyděl jsem tě jak rychle odcházíš, tak jsem se chtěl ujistit, že je všechno okej." Zasmál si se. Jako by mě tvá slova donutila k činnosti. Tou činností byl běh. Nevnímal jsem v tu chvíli co dělám, nechal jsem se vést. Jediné co jsem měl v tu chvíli v hlavě bylo, že tě teď nechci vidět. Z nějakého důvodu jsi mě ale stále pronásledoval.