ℱꭿℒℒℰℕ ꭿℕꮆℰℒ

16. Kapitola

Sluníčko se pomalu začalo zvedat nad obzor a ranní ptáčci mu cvrlikali na pozdrav. Paprsky se prodrali skrz záclonu do pokoje ve kterém uvolněně oddychoval černovlasý muž. Hned co ho ale osvítily se párkrát zavrtěl a nespokojeně zamručel. Otevřel své rozespalé oči a koukal chvíli do stropu. Hned jak se chtěl zvednout ho ale zasáhla ostrá bolest hlavy. Jen se za ni chytil a párkrát s ní zatřepal. Chvíli tak jen koukal do dřevěné podlahy pod ním. Nakonec se ale nějak zvedl a porozhlédl se po místnosti. Byl rozespalý, i tak poznal, že jeho Blonďatý přítel ještě nepřišel domů. Podíval se tak na ručičkové hodiny co visely na zdi. Ukazovaly čas zhruba 10:13. Jen si povzdechl a šel do kuchyně kde si začal dělat kafe. Došel si do lékárničky pro prášek který do sebe na sucho hodil.

Byl na jednu stranu rád, že tady Hizashi ještě nebyl. Poznal by, že pil. Určitě se také dozvěděl o jeho brzkém odchodu z večírku. Ptal by se ho na podrobnosti které by mu Andílek nechtěl vyzradit. Mohlo by to skončit tím, že by se prozradil. Raději ani nechtěl přemýšlet nad tím kde teď je. Určitě se někde válí s tou zrzkou ze včerejška. Musel si užít krásnou a hlučnou noc.

Vzal si kafe které už stihlo vychladnout a sedl si ke stolu. Nic se nedělo. Všude kolem bylo ticho. Jediné co ho přerušovalo bylo právě tikání hodin a občasné usrknutí nápoje v hrníčku. Najednou se ale ozvalo klapnutí zámku a následné vrzání dveří.
„Sho, Jsi tady??" Ozval se povědomí hlas. Andílek se ho ale rozhodl obejít bez odpovědi.
„Dobře, hrajeme tichou domácnost?" Vykoukl na něj zpoza rohu zlatovlásek. Aizawa se jen podíval do strany a podepřel si hlavu.
„Kdes byl?" Zeptal se po chvíli. Hizashi se jen posadil s úsměvem na židli naproti.
„Hádej." Řekl rozhodně. Shouta se tak začínal bát, že to co si myslí je pravda.
„Víš co? Nech si to raději pro sebe." Řekl nakonec a zvedl se od stolu.
„Ještě před chvílí tě to zajímalo." Podepřel si bradu blonďák s úšklebkem.
„Už mě to opustilo." Řekl Aizawa zkousávajíc  si spodní ret. Mohl si to dovolit jen protože byl k Hizashimu zády.
„Co tak najednou? Stalo se něco?" Zeptal s úsměvem Yamada a přešel k Andílkovi. Jen se opřel rukama o linku a nahnul se dopředu tak aby mu viděl do obličeje. Hned se ale zarazil.
„Sho, teče ti krev." Poznamenal a šáhl pro kapesníček co ležel na stole. Otočil mu hlavu tak aby viděl na drobnou ránu a následně přiložil látku na Aizawovi rty. Andílek na chvíli přestal pracovat aby se udržel, nakonec se jen odtrhl, otočil a šel do vedlejší místnosti kde se začal oblékat. Blonďáček tam zůstal jen nechápavě stát. Hned jak slyšel cinkání klíčů se vzpamatoval a následoval Aizawu.
„Ty někam jdeš?" Zeptal se. Černovlásek jen kývl. Hizashimu to v tu chvíli přišlo podezřelé, hlavně z toho důvodu, že Shouta ven sám a dobrovolně zásadně nechodí. Není typ co by chodil na procházky, raději se vždycky zahrabal doma do peřin a odpočíval. Sice mu to kolikrát Emi nebo právě on sám nedovolili, ale to nemění na tom, že je to povaleč. Začínal se tak bát, že se něco stalo.

„Kam?"
„Já.. půjdu si kreslit.."
„Opravdu?" Hodil po černovláskovi podezíravý pohled.
„Jo?" Odpověděl Andílek a doufal, že jeho přítel nemá rejpavou náladu. Ten si jen založil ruce na prsou povzdechl si. Nakonec svého spolubydlícího pustil.

Hned jak opustil pokoj mu začalo šrotovat hlavou co se s ním mohlo stát. Už na plese se choval divně, ale to hlavně proto, že tam bylo hodně lidí. Nebo si to takhle Blonďáček alespoň myslí. Když ho poté hledal nemohl ho najít. Nakonec mu jeden spolužák řekl, že už odešel. Netušil v kolik to bylo. Už toho v sobě trochu měl a musel se věnovat svému doprovodu. Párkrát poté zahlédl Fukako jak se baví se spolužákama, ale Aizawa nikde. Opravdu se začínal bát. Shouta je nevrlý i normálně, ale je jiné být nevrlý a "nevrlý". Jediný způsob jak něco zjistit byl zajít za Emi a optat se jestli o tom něco neví. Bylo mu jasné, že by byl Andílek nejraději kdyby to jen hodil za hlavu a neřešil. Jenomže už ho takhle ignoroval dost dlouho, je načase to řešit.

Vyšel z pokoje a zamířil si to ke schodům které vyběhl. Párkrát zaklepal na dveře s číslem čtyřicet čtyři. Uslyšel nějaké šramocení uvnitř, poté se otevřeli. Uviděl tak zelenovlasou ženu v pyžamu s rozespalým pohledem.
„Ou, ahoj Emi, promiň že ruším." Pozdravil s úsměvem. Dívka jen zívla a protáhla se.
„V pohodě.. hele, jestli se chceš o něčem bavit tak pojď prosím dovnitř." Odstoupila ode dveří a dodala s poukázáním na její hlavu.

„Mám kocovinu hehe.."

Yaho~
Po delší době je tady kapča. Asi nic moc extra no, ale nevadí.
Chtěla bych vám jen oznámit, že se blížíme ke konci knihy. Ano, je to tak. Ani nevíte jak se na to těším :D
Doufám, že se kapitola líbila a zase u další!

~Jūki