ℱꭿℒℒℰℕ ꭿℕꮆℰℒ

ℂ𝕙𝕣𝕚𝕤𝕥𝕞𝕒𝕤 𝕤𝕡𝕖𝕔𝕚𝕒𝕝

Předem upozorňuji, že kapitola se nevztahuje na děj z minulých částí a ani nebude navazovat na průběh příběhu.
Užijte si kapitolu ꨄ☃︎

Pohled třetí osoby:
Nad městem jménem Tokyo začali poletovat malé kousky sněhu. Bodejť by ne, když je dneska štědrý den. Ulice a domy měly zasněžené střechy už z předchozích dnů, a z kopců byl slyšet hlasitý výskot nadšených dětí užívajíc si té nadílky. Kolem jednoho takového kráčel středně vysoký muž s věkem kolem dvaceti pěti let. Kufřík s malířským náčiním pevně svíral za poutko v rukách, a snažil se ignorovat ten hluk všude kolem něj. Nechystal se vánoce nějak slavit, vnímal je jako každý jiný den v roce. Nepotřeboval někoho zvát nebo chodit na večírky. Bohatě mu stačilo když měl chvíli klid a čas věnovat se osobním věcem, nebo trávit čas s kočkou která ho čekala doma.
Během cesty mu kolikrát přelétla sněhová koule před obličejem, vlétlo dítě na saních pod nohy, nebo se mu také podařilo málem uklouznout na ledu. Proto také nemá rád zimy, musí být pak zbytečně ostražitý na věci kolem.

Když došel do budovy ve které se nacházel jeho apartmán, uviděl na nástěnce několik nových letáčků na kterých bylo ať už ozdobně, nebo normálně napsáno několik veršů známých vánočních písní a koled. Při pohledu na ně si vzpomněl na přítele Hizashiho Yamadu. Toho blonďáka neviděl už dlouho, ale je to možná proto, že se z něj stala docela slavná osobnost. Často o něm čítává v novinách, a v rádiu zní písně které složil. Jeho texty obsahují slova o andělech. Když se ho nějaký reportér zeptá proč? Odpoví jen, že jednoho zná a zasměje se.  Aby Aizawa pravdu řekl, docela mu chybí ty časy kdy s ním studoval a sdílel pokoj. Ale co už, tohle je život. Bylo mu jasné že to takhle jednou dopadne. Tak proč být smutný?

Vytáhl klíčky od bytu s strčil je do zámku. Ozvalo se pár cvaknutí a dveře se s skřípavým zvukem otevřeli. Zul si své zimní boty a dal je dovnitř. Zavřel za sebou a vešel do velké místnosti s jedním malířským stojanem, několika plátny se skicáky na pracovním stole, a pomuchlanou manželskou postelí ve které se rozvalovala šedá kočka. Andílek si sundal kabát a pověsil ho na poutko. Šel do malé kuchyňky a zapnul plotnu. Do konvice nalil vodu a položil na jednu z vařících desek sporáku. Zatím co se voda ohřívala, šel do pokoje s sedl si na postel vedle kočky. Ta se ani neobtěžovala otevřít žluté oči a věnovat Shoutovi pohled. Až po tom co ji uchopil a vzal na klín, začala vrnět. Chvíli jí jen tak hladil a užíval si její hebké srsti, ale poté se místností rozezněl zvuk zvonku. Neochotně tedy položil modrou britku (druh kočky) na zem a šel ke dveřím. Ani se neobtěžoval kouknout skrz kukátko kdo to je a vzal za kliku. Kdo by zrovna jeho na štědrý den obtěžoval? Všechny zakázky má doručené a nové o svátcích nepřijímá.

Hned jak otevřel dveře se mu někdo vrhl kolem krku a přimáčkl k sobě, div se nezačal dusit.
„Shooo!" Zaječela osoba nadšeně. Aizawa se na chvíli zarazil. Ten hlas, ten hlas on přece zná!
„H-Hizashi?" Řekl překvapeně. Oslovený se jen odtáhl a odkašlal si.
„Ano, jsem to já!" A usmál se. Černovlásek byl až oslněn jeho zjevem. Rovné, zlatavé vlasy volně vysíci až do půlky zad. Zelené oči jako jako dva smaragdy. A obličej jako dělaný pro úsměv.
„C-co tady děláš?" Zeptal se stále vykolejeně.
„Je něco špatného na tom že chci vidět o Vánocích svého anděla strážného?" Aizawa si projel rukou ve vlasech. Než ale stačil něco říci, ozvalo se z kuchyně pískání konvice, což ho rozpomnělo o vařící vodě.
„Pojď dál." Řekl, nechal otevřené dveře a rychlím krokem se vydal ke konvici. Hizashi párkrát překvapeně zamrkal, pak si ale pobaveně povzdech a vkročil dovnitř. Boty si sundal již venku a teď je jen odložil do úzké chodbičky. Vešel do velké místnosti propojenou s kuchyňkou a jak si mohl povšimnout i pracovnou a ložnicí. Na zdi uviděl obrovský obraz. Nad jeho nádherou se musel pozastavit. Andílek položil na stůl dva hrnky čaje a podíval se na Hizashiho hubenou postavu.