Promise? Promise. (Larry, CZ) ✔︎

19. Stupid alcohol

Ráno jsem se vzbudil a chtěl jsem se zvednout. Jenže mě překvapila docela silná bolest hlavy. Debilní alkohol. Kvůli ní jsem sebou hodil zpět do postele a přetáhl si peřinu přes hlavu. Tedy alespoň jsem myslel, že jsem v posteli. Ve skutečnosti jsem ležel na gauči a ta věc, o které jsem si myslel, že je peřina, byla Harryho tričko. Až teď mi došlo, že leží vedle mě. Bez trička. Stejně jako já. Co se tady sakra dělo? 

„Dobré ráno." Zamručel a protřel si oči. Ruku mi obmotal kolem pasu a přitáhl si mě blíž. 

„Dobré ráno, taky tě tak moc bolí hlava? Co se včera... Hej co to?" Když mi dal pusu na krk, lekl jsem se. Co to dělá? 

„Co se děje? Hlava? Ani ne, tolik jsme toho snad nevypili ne?" Oba jsme se posadili. Hleděli jsme si zpříma do očí. 

„Co se včera dělo?" Zeptal jsem se opatrně. V hlavě jsem měl okno, nejsem zvyklý pít. 

„Smáli jsme se, pili..." 

„Nic víc?" Oddychl jsem si.

„Něco jo... Ale ty sis začal." Najednou se mi začal kousek po kousku vybavovat včerejšek. Bože. Už chápu tu pusu ráno. 

„Není to divný?" Řekl jsem, když jsem znal každou podrobnost ze včerejšího večera.

„Já nevím. Možná jo. Pokud teda myslíme oba kvůli Olivii." Samozřejmě že myslíme. 

„Takže... Co teď bude?"

„Teď bude jednoznačně snídaně. Tentokrát se jí pokusím nespálit." Řekl a pomohl mi na nohy. Chvilku se na mě díval a pak mě vzal do náruče jako Darcy.

„Harry co to děláš, jsem těžký." 

„Tak za prvé nejsi a za druhé je to jen kousek do kuchyně." Pustil mě až tam. Ale ne na zem. Posadil mě na linku. Asi je to špatné, protože tu s námi Olivia není teprve pár dní, ale riskl jsem to. Když mě posadil, zahleděl se mi zpříma do očí jako včera. Opět v nás obou zahořel plamínek chtíče po tom druhém. V Harryho očích se blesklo. Trošku jsem mu pocuchal už stejně rozcuchané vlasy a vtiskl mu pusu na čelo. Harry se usmál a opřel svoje čelo o to moje. Pořád se usmíval a já neváhal a spojil jsem naše rty. Ještě chvilku jsme tak pokračovali, dokud jsem nás nepřerušil: „Harry, mám hlad." Chtěl bych se najíst, ale zároveň nechci skončit tuhle chvíli. Harry mi odpověděl jen zavrčením. Po chvilce jsem rozpojil ruce, které jsem měl doteď za jeho krkem a řekl: „Myslím to vážně. Nejdřív do mě cpeš jídlo násilím a teď, když mám hlad se najíst nesmím?" 

„Tak fajn potvůrko, ale zůstaň sedět kde si, teď tě mám na starost já." Udělal nám míchaná vajíčka a kupodivu nebyla černá, zlepšuje se. Po jídle jsem si s ním chtěl promluvit. Přišlo mi to zvláštní. Přeci jen se známe vlastně krátce a pak jsou tu ty věci ohledně Olivie...

„Harry?" Trošku jsem se toho bál. 

„Ano?"

„Víš... Přemýšlím..." Začal jsem opatrně.

„Já taky. A myslím, že myslíme na to samé."

„Ano, taky bych řekl... Takže... Jak to teda bude?" 

„Loui já nevím, ale si moc hodný kluk. Nevím, jestli není brzy." 

„Myslím, že je... Nejsem psycholog, ale myslím si, že se snažíš vytěsnit fakt o Oliviině smrti tím, že si chceš najít někoho jiného, koho ani nemiluješ... Asi není vhodné v tom pokračovat..." 

„Nazval bych to úletem, byli jsme opilí. Nic víc." Mluvil smrtelně vážně. Já mu ale chci pomoct. Nechci, aby jen dělal, že Olivie nikdy neexistovala. 

„Já... Chtěl bych, abys šel za tím psychologem." 

„Asi máš pravdu, dneska tam zavolám. Promiň, za ten úlet. Už se to nestane maličký." 

„Asi bych si měl hledat jiné místo, co." Pípl jsem. I přes to, co se stalo je tohle místo moc fajn a pracovalo se mi tu skvěle.

„Pokud ti to nevadí, rád bych, abys zůstal. Pro Darcy neseženu nikoho, jako si ty. Navíc jste si skvěle sedli... Prosím, zůstaň, neseženu nikoho lepšího." I když mě to lichotí, asi bych neměl zůstávat. Chvilku jsem se zamyslel. Když se to tak vezme, pokud bych odešel, byl bych sám smutný. Navíc takovou práci jen tak neseženu. Baví mě tu být i přes noc. Ráno můžu vstávat déle. 

„Harry... To víš, že rád zůstanu. Ale chtěl bych, abys začal chodit k tomu doktoru." Místo odpovědi ukázal prstem na svůj telefon, zvedl se a odešel kamsi. Po chvilce se vrátil se slovy: „Zítra mám první schůzku." 

„S psychologem?"

„Samozřejmě, s kým jiným?"

„To je skvělý! A v kolik?" Byl jsem nadšený jako děcko, netušil jsem, že si to zařídí tak rychle. Alespoň je vidět, že mu to není jedno a fakt se snaží.

„Ve dvě, takže se stihnu naobědvat a pak pojedu." Perfektní. Jsem šťastný, že to udělal. 

Harry:

Přemýšlel jsem nad tím vším až do večera. Pokud bych si své myšlenky shrnul, snažím se vyrovnat se ztrátou Olivie tak, že dělám, jako by tu nikdy nebyla. A mám potřebu se o někoho starat. Protože tu není Darcy, starám se o Louiho. Třeba jak jsem ho ráno dokonce nesl do kuchyně. Přemýšlím, proč jsme se už dvakrát líbali. To ke mě něco cítí? Já to můžu hodit na to, že jsem byl včera opilý. Ostatně to on taky. Ale to ráno už na nic hodit nemůže, já ano, protože se snažím najít Olivii v někom jiném. Tedy alespoň to tvrdí Louis a mně to přijde jako jediné logické řešení. 

Stejně by mě zajímalo, proč to Louis ráno udělal a pak mi řekl, že spolu být nemůžeme. 

Louis:

Nevím, co se to děje, ale jestli to, co cítím, jsou začínající city k Harrymu, tak to nechci. Nemůžu si dovolit nic takového. Určitě bych kvůli tomu musel opustit práci tady, protože vídat každý den někoho, kdo vám zlomil srdce není úplně dobré pro vaše mentální zdraví. Nechám Harryho docházet pravidelně k psychologovi a uvidíme, jak se to vyvine. Bude to tak nejlepší.