Promise? Promise. (Larry, CZ) ✔︎

38. Where is Zayn?

„Loui!" 

„Ustupte."

„Potřebujeme posily, jsou tu dva ranění."

„Opatrně!" 

„Ztratil hodně krve."

-------

Probral jsem se až v sanitce s kyslíkovou maskou na obličeji. Hlavou mi problesklo hned posledních x událostí z dnešního večera. Nějaký muž v zářivě oranžovém obleku se na mě podíval a oznámil mi, abych se nehýbal. Po jeho slovech se mi opět zavřely oči.

-------

„Pane Stylesi, tady nemáte co dělat, nejste rodinný příslušník." Jakmile jsem se znovu probral, viděl jsem Harryho, jak se snaží zůstat se mnou v pokoji nemocnice. 

„Hazz, kam tě vedou? Buď tu se mnou." Byl jsem vystrašený a nechtěl jsem být sám. Když si vyslechl doktor mé přání, nechal tedy Harryho se mnou. I přes to si ale neodpustil protočení očima. Hazza hned přispěchal k mojí hlavě a sedl si na židli vedle postele. 

„Shh, to bude v pořádku, hlavně klid. Jsem tady." Utěšoval mě hlazením ve vlasech.

„Dobrý večer." Do dveří přišla mladá doktorka. 

„Dobrý večer." Odpověděli jsme s Harrym a čekali, co bude.

„Znáte své jméno?" Ptala se.

„Ano, Louis Tomlinson."

„Víte, kde jste?"

„V nemocnici." Jen pokývala hlavou na souhlas a pokračovala: „A víte, co se stalo?" 

„Někdo nás napadl." Vybavil se mi každý okamžik z té chvíle. Každý pohled každé osoby a dokonce i každá sebemenší bolest. 

„Dobře. Vidím, že paměť máte v pořádku. Teď vás vyšetříme a uvidíme, co bude dál. Vy jste rodina?" Řekla směrem k Hazzovi.

„Není rodina. Může tu prosím zůstat? Teď vážně nechci být sám." Žádal jsem doktorku a ona očividně neměla srdce říct mi ne. 

„Kam všude Vás někdo uhodil nebo něco v tom smyslu?" Ptala se a nechala si od sestřičky připravit nějaké nástroje.

„Do břicha pěstí, do hlavy o zeď, když mě na ni odhodili a ruce mi kroutili za zády, jinak nic." Udělala mi sono břicha a podívala se pak i na mou hlavu různými děsivými nástroji. 

„Břicho i  hlava se zdají být v pořádku. Jen vám ošetřím tu ránu na ní a necháme si Vás tady přes noc na pozorování, kvůli možnosti otřesu mozku. Ráno budete moct odejít." 

„A co Harry? Kam půjdeš Hazz?" Měl jsem o něj strach, protože nemáme žádné informace o Zaynovi. Nevíme, jestli se Harry dostane domů a jestli vůbec Zee žije. 

„To nevím Loui. Nevíte, jestli bych tu s ním nemohl zůstat? Byli jsme tu na výletu u kamaráda a toho přepadli s námi, nevíme co s ním je a nemáme kam jít." Harry vysvětlil doktorce naši situaci a ona se na chvíli zamyslela. 

„Myslím si, že máme jeden pokoj pro dva, kde není nikdo. Možná by jste mohl přespat tam i s vaším... Vaším..." 

„Přítelem." Doplnil jsem ji.

„S vaším přítelem." Zopakovala naposledy. Mě pak dovyšetřila hlavu a nechala mě převést na pokoj. Harryho tam v podstatě propašovala se mnou. 

„Jak je ti?" Sedl si ke mně na postel a začal konverzaci.

„Mohlo by být líp. Co ty? Tobě nic nebylo?"

„Já schytal jen jednu slabou ránu do břicha, nic to není." 

„Co si myslíš, že je se Zaynem?" 

„Těžko říct, snad se z toho vyhrabe." 

„Hazz měl orgány z těla venku. Buď cestou vykrvácel, nebo se něco stalo s nimi." Moc nevěřím, že to přežil, ale musím v to doufat. Znamená pro mě opravdu hodně, nemůžu o něj přijít.

„Zlatíčko, neboj se. Vždyť víš, že dokáže medicína v dnešní době divy. Třeba přežil." Harry mě chytil za ruku a nepřerušoval mezi námi oční kontakt.

„Tomu sám nevěříš Hazz." Mám o něj vážně strach. Byl jako moje rodina. Byl to jeden z nejdůležitějších lidí v mém životě a teď bych o něj měl přijít. 

„Prosím neplakej princezno." Setřel mi slzy z tváře.

„Když já mám jen strach."

„Já vím, chápu tě zlato. Nechceš se prospat? Třeba ti pak bude líp." Jen jsem mu vše odkýval a natáhl jsem se na posteli. Harry si lehl na tu druhou. Neměli jsme s sebou kromě mobilů a trošky finančního obnosu v podstatě nic. Mně dali alespoň nemocniční košili, ale Harrymu nic. Lehl si do klubíčka na bok a pohled upřel na mě. 

„Dobrou noc Hazz."

„Dobrou noc. A zkus na to nemyslet, miluju tě."

„Taky tě miluju." 

„A kdyby něco, tak mě vzbuď." Souhlasně jsem pokýval hlavou a nechal Harryho, aby zhasl lampičku. Nějakou dobu jsem jen seděl a přemýšlel nad tím, co se dnes událo. „Harry?" Prolomil jsem roztřeseným hlasem hrobové ticho. 

„Ano? Děje se něco? Nebo tě něco bolí?" Posadil se na posteli a svěsil nohy dolů. 

„Ne jen... Jestli bys mohl rozsvítit." Ve tmě jsem se necítil vůbec dobře. Měl jsem špatný pocit ze všech těch tmavých míst, která neznám. Jakmile jsme byli potichu a ve tmě, špatně se mi dýchalo, zalil mě studený pot a měl jsem pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi. Asi je to dětinské bát se tmy, ale to je mi teď vážně úplně jedno.

„Jasně, hned." Harry to naštěstí chápe. Natáhl se po lampičce a nás oslepilo žluté světlo. 

„Děkuju ti." Pípl jsem, protože jsem se začal trošku stydět za svůj strach.

„V pohodě Loui." Usmál se a pomalu si zas lehl. Při světle mi bylo mnohem lépe a nebál jsem se tolik. 

-------

Až do rána jsem nezamhouřil oči. Myslel jsem na Zayna. Kde asi je? Co po něm chtěli? Žije? 

„Dobré ráno pane Tomlinsone. Jak se dnes cítíte?" Do dveří vešla doktorka, která mě včera vyšetřovala a hned začala s otázkami kontrolovat mou hlavu. 

„Dobré ráno. Jakž takž, nic mě nebolí, ale mám strach o svého kamaráda a o to, co s námi teď bude." 

„Jestli chcete, můžu se na vašeho známého zkusit zeptat. Sice by se to nemělo, ale vzhledem k vaší situaci mi přijde nemorální neříct vám nic." Byla moc hodná. Nadiktoval jsem jí všechny informace, které potřebovala o Zaynovi vědět. Ona pak odešla a já se až teď podíval na Hazzu. Ten pořád spal. Měl rozcuchané vlasy a vypadal tak kouzelně. Otočil jsem pohled zpět před sebe a ponořil se znovu do svých myšlenek.

„Dobré ráno." Zabrblal Harry a začal si protírat oči. Probral jsem se a podíval jsem se na něj.

„Dobré ráno." Přišlo mi, jako bych ze sebe nedovedl dostat žádnou emoci. Jako bych měl v sobě prázdno. 

„Jak je ti?" Sedl si ke mě na postel a zahleděl se mi hluboko do očí.

„Nic moc." Nechal jsem ho, aby si vlezl ke mně tak, aby seděl vedle mě a já si položil hlavu na jeho rameno.

„Spal si vůbec?" 

„Popravdě? Ne. A než budeš pokračovat, vím, že je to špatně, ale prostě jsem nemohl." Nic mi na to neříkal. Ticho prolomila doktorka, která vešla do pokoje.

„Zjistila jsem Vám ty informace."