Promise? Promise. (Larry, CZ) ✔︎

40. A body without a soul

Dny plynuly pomalým tempem až se sjednotily v měsíc. I po tak dlouhé době chodil Louis stále po domě jako tělo bez duše. Nic mu nečinilo radost, nemluvil s nikým a když už, byla to jen krátká slova sloužící k odpovědi. Niall se vrátil k sobě domů a já hlídal nepřetržitě Darcy. Nechtěl jsem to nechávat na emočně vyčerpaném Louim. Ten přestal postupem času i jíst. Denně jsem do něj musel rvát pár soust téměř násilím. Jeho váha začala dost klesat a on se začal pomalu ztrácet před očima. Dnes jsem si ale řekl, že by to stačilo. Večer jsem si s ním sedl do obýváku a započal rozhovor. 

„Lou, vůbec se mi nelíbí, co se s tebou děje. Nejíš, nespíš, emoce jsou pro tebe neznámou věcí a mluvit s námi taky nemluvíš. Zítra se mnou půjdeš k tomu psychologovi, ke kterému jsem chodil po Oliviině smrti já. Věděl jsem, že nebudeš souhlasit, tak jsem tě objednal za tvými zády. Chci ti pomoct Loui." Upřel na mě utrápený pohled a nic neříkal. Jen koukal lesknoucíma se očima do těch mých. Nakonec jen kývl na souhlas a sklopil pohled. „Lou, hlavně neplakej." Všiml jsem si, že se jeho oči zaleskly ještě víc. Sedl jsem si k němu blíž a obejmul jsem ho. 

„Omlouvám se." Dostal ze sebe přes vzlyky. Byl jsem překvapený, že mluví. Takhle dlouhou větu už neřekl dobré tři neděle.

„Za co se omlouváš zlato?" Víc jsem ho stiskl v náručí a on zvedl hlavu k té mé, čímž na chvíli přestal promáčet mé tričko slzami. 

„Že..." Opět se rozvzlykal a nemohl mluvit dál.

„Shh, v pořádku, máš čas." Nechtěl jsem ho do ničeho tlačit. I kdyby mu jedna věta měla zabrat celou noc, počkal bych. Hlavně že mluví.

„Že ti přidělávám tolik starostí." Hlasitě se rozplakal až skoro nemohl popadnout dech. 

„Ne, takhle nemůžeš přemýšlet zlatíčko. Nepřiděláváš mi starosti a i kdyby, nezáleží na tom. Chci abys byl opět šťastný. Chci zpět svého usměvavého Louiho, který si rád dovoluje a já ho můžu škádlit za jeho výšku. Já vím, že tam někde je. Někde pod tou smutnou schránkou je můj Louis. Můj Loui, moje princezna. A já si ho vybojuju zpět. Pomůžu ti ke štěstí, to ti slibuju." Přitiskl jsem si ho zas k sobě a hladil ho po zádech. 

„Zítra tam půjdu, třeba pomůže." Pípl a nechal se škrabat na lopatkách. Chvilku jsme ještě mlčeli, než jsem navrhl, abychom si šli lehnout. Louis souhlasil a vydal se po schodech nahoru. Pomalu jsem šel za ním. V ložnici jsem ho převlékl do pyžama. Ne že by to nezvládl, jen jsem si chtěl pohledem prozkoumat jeho o něco hubenější tělo. 

„Ráno se pořádně najíš." Nelíbila se mi jeho vystouplá žebra. Odkýval mi to, abych už dal pokoj. Navlíkl jsem mu tedy pyžamo a nechal ho, aby si vyčistil zuby. Po něm jsem navštívil koupelnu i já. Když jsem z ní konečně vyšel, spočinul jsem pohledem na mém utrápeném Louim, který spal stočený v klubíčku na posteli. Lehl jsem si k němu a přitáhl si ho k sobě. Spokojeně se uvelebil na mé hrudi a já ho políbil na lehce propadlou tvář. 

„Dobrou noc princezno, moc tě miluju." Šeptal jsem mu a proplétal jeho vlasy v mých prstech, dokud jsem se i já neponořil do říše snů.

-------

O pět dní později:

Ráno u nás proběhlo znovu tiše. Vlastně jsme až do oběda skoro nemluvili. Louis mi na všechny otázky odpovídal gesty. Nevím, jestli mi vyčítá, že jsem ho vzal k doktoru, nebo jestli je to pořád následkem šoku ze smrti Malika.

Po obědě jsem odvezl Louise k psychologovi na již třetí sezení tento týden. Darcy jela s námi. Čekali jsme na Louiho na nedalekém hřišti. Když mu sezení skončilo, vyzvedli jsme ho a vyrazili domů.