Promise? Promise. (Larry, CZ) ✔︎

18. Rest in peace

Harry:

Na Instagram jsem dal Oliviinu a Darcyinu fotku. Do popisku jsem napsal jen: odpočívej v pokoji. 

Louis:

„Díky, že se mi o ní postaráš na ten týden." Harry mluvil s Oliviinou maminkou, která bojovala sama se sebou, aby se usmívala a nepůsobila negativně na Darcy. Já zatím odváděl malou princeznu k autu. Nesl jsem jí v náručí a měl jsem pak ještě vzít kufr, ale pro ten se musel nakonec vrátit Harry. Byl na mě docela těžký a snést ho ze schodů byl pro mě téměř nadlidský úkol. 

„Oh, ahoj zlatíčko." Pozdravila paní Wilde Darcy, kterou jsem akorát postavil na zem. Harry se jal dávání kufru do kufru auta. 

„Ahoj babí." Očividně byla nadšená ze svého výletu. Babička jí pomohla zapnout sedačku v autě, my se s ní rozloučili a zabouchli dveře. 

„Oh promiňte, a Vy jste?" Otočila se ke mně. 

„Louis Tomlinson, byl jsem tu, protože..." Harry mi zase skočil do věty. 

„Je to můj kamarád, byl u nás na návštěvě, Olivii znal a když se to dozvěděl, přijel." Proč se nezmínil o tom, že jsem tu vlastně i pracovně? Pak se ho budu muset zeptat. 

Potřásli jsme si s paní Wilde rukou, ale tykat si nezačali. Pak už se s námi rozloučila a odjela. Šli jsme s Harrym dovnitř a já mu udělal pořádně silné kafe. 

„Kamarád?" Zeptal jsem se.

„Kdybys řekl chůva, nechala by tě Darcy na starost. Sice jí miluje, ještě aby ne, je to její babička, ale radši by teď truchlila u vína s kamarádkami." 

„Jasně, chápu." Chvilku nikdo z nás nic neříkal. Nevěděl jsem, jestli se ho můžu zeptat na Olivii, nebo ne. Nechtěl jsem bodat do vosího hnízda. Nakonec jsem se rozhodl, že se zeptám. Zrovna jsem se nadechoval, abych se otázal, ale Harry byl rychlejší. 

„Asi tě zajímá, co se stalo." Spustil stále pozorujíc hrneček ve svých dlaních. 

„Ano, ale jestli o tom nechceš mluvit, pochopím to." 

„Ne v pořádku. No... Takže..." 

„V pohodě, máš čas." Ujišťoval jsem ho a hladil ho po zádech. 

„Předevčírem mi volala. Byla vyčerpaná, že ani nemohla držet telefon, ale rozhodně nezněla, že by mluvila přes masku nebo by měla nějaký problém. Včera se strašně zhoršila, což jste ostatně viděli sami. No a když jsem měl odcházet, protože končily návštěvy, tak..." 

„V pohodě, pomalu." Chtěl jsem, aby věděl, že jsem v tom s ním. 

„Zástava." 

„Jak to?" 

„Já nevím, nejsem doktor!" 

„Harry, klid. Chápu tvou situaci, ale musíš se uklidnit, dobře?" Pořád jsem ho hladil po zádech. Jemu se pomalu začaly hrnout do očí slzy.