Promise? Promise. (Larry, CZ) ✔︎

11. Sleeping pills

Po večeři jsem poslal Darcy do postele. Chtěla povědět pohádku a protože Louis umýval nádobí, neměl jsem jinou možnost, než jí snad po sté převyprávět tu o Šípkové Růžence. 

Když usnula, vydal jsem se pomoct Louimu s úklidem. Ten už měl ale všechno hotové a seděl v obýváku a před sebou měl dva čaje. 

„Na uklidnění." Řekl, když jsem se k němu posadil a s těmito slovy ke mě přisunul čaj.

„Dík." Odvětil jsem stručně.

„Chceš si o tom pokecat?" Nabídl mi s úsměvem. Nejdřív jsem ho do toho nechtěl zatahovat, ale nakonec jsem došel k názoru, že mi třeba pomůže, takže jsem souhlasil. Převyprávěl jsem mu to všechno a možná i něco navíc. Mluvil jsem o každém detailu a všechno mu živě popisoval. Když jsem skončil, dal jsem mu prostor na otázky. Nějakou dobu mlčel, ale pak z něj vypadla na první pohled jednoduchá, ale jinak velmi komplikovaná otázka.

„Co teď?" Ptal se.

„Teď? Čekat. Lepší možnost není."

„A co risknout operaci?" Louise to očividně taky trápilo. Byl hodně empatický. 

„Risknout jí můžeme, ale má ho tak blbě, že má skoro nulovou šanci na přežití." Povzdychl jsem si. Zase se mi začaly hrnout slzy do očí. Louis si toho očividně všiml.

„Ale ne, neplakej Harry." Řekl a hladil mě konejšivě po zádech. Zvedl jsem k němu svůj utrápený obličej a nechal naše pohledy, ať se střetnou. Chvilku jsme jen mlčky seděli, dokud jsem neprolomil ticho mezi námi. 

„Měli jsme se brát. Měla nosit moje příjmení. A teď?" Nemohl jsem si na svou otázku odpovědět, v očích mě opět pálily hořké slzy. 

„Kdy ses naposledy pořádně vyspal Harry?" Otázal se mne a upíral svůj pohled na hrneček, div do něj nevypálil díru.

„Zajímavá otázka. Bohužel mi posledních pár dní splývá dohromady. Asi jsem nespal dlouho." Přemýšlel jsem nahlas.

„To je dost špatně. Chápu tvou situaci, ani nevíš, jak moc, ale musíš se dnes vyspat. A vím, že to samo nepůjde. Nechceš prášek? Dal bych ti jen půlku, stačilo by to."

„No já nevím..."

„Neboj se, sám je občas beru, když nemůžu spát. Pokud je do sebe nebudeš cpát každou noc, nejsou nijak návykové." Nakonec jsem si ho vzal. Přeci jen jsem se potřeboval vyspat. Podle Louise trvá nějakou chvíli, než zabere, takže jsme si ještě povídali a dopíjeli čaj. 

-------

Museli jsme nakonec usnout oba, ráno jsem se totiž probudil na Louim. Ležel jsem mu na břiše, zatímco on seděl normálně na gauči a měl přeze mě přehozenou ruku. Spali jsme hodně dlouho, protože na hodinách už svítilo za pět jedenáct. Jak jsem uhnul hlavou, abych se podíval na hodiny, vzbudil jsem Louise. Ten se mi začal hned omlouvat, že prý to neudělal schválně a že už se to nestane. Neměl jsem energii mu odpovídat, nebo ho zastavit, tak jsem mu jen přiložil ukazováček na rty.

„Shhh... V pohodě." Řekl jsem rozespale a otočil se s hlavou stále na Louisovi na záda. Opět jsme si hleděli do očí. Má pěkné oči. Modré jako oceán. Okouzlující. Po nějaké chvíli to začalo být divné. Ostatně ležet takhle na chůvě je divné. Radši jsem se zvedl a pomalu odešel do kuchyně.

„Mimochodem, abych nezapomněl... Olivia chce, abychom dnes přišli všichni do nemocnice. I s tebou." Spustil jsem, když přišel za mnou. 

„Já? Proč já? Však se ani neznáme, není to divný?" Ptal se vykuleně.

„Chce vědět, jestli je Darcy v bezpečí s náma dvěma."

„Dobře, tak tedy půjdu. Snad to zvládnu." Poznamenal.

„Proč bys neměl?" 

„Od máminy smrti jsem v nemocnici nebyl, jen třeba u doktora a tak... Vyhýbám se tomu."

„Promiň, to jsem nevěděl." Nalil jsem mu kávu a sedl si vedle něj na barovou stoličku. 

„V pořádku, nemohl si to tušit."

„Na co zemřela?" Ptal jsem se velmi opatrně, nechtěl jsem ho nějak ranit nebo tak. Možná, že ho s sebou brát nebudu, Olivia to pochopí.

„Leukémie." Pípnul a sklonil hlavu k hrnečku.

„Loui, to mě mrzí. Nechtěl jsem tě nějak ranit. Jestli nechceš jít, tak nemusíš, dobře? Olivia to pochopí, vysvětlím jí to." 

„Ne, v pořádku, už to je nějaký ten pátek. Musím se přes to přeci nějak dostat. Nemůžu se věčně schovávat. Se strachem by se mělo bojovat. A já budu bojovat se smutkem." Rozhodl.

„Dobře, ale kdyby něco, fakt nemusíš, nechci tě do toho nutit." Už nestačil odpovědět, vyrušila nás Darcy, která už byla vzorně oblečená a učesaná.

„Ahoj." Pozdravili jsme se všichni tři najednou. Během snídaně jsem se pokusil Darcy říct, že jdeme za maminkou do nemocnice. Nějak jsem jí ale zapomněl říct to, co jí je. Prostě nemůžu. Nezvládnu říct dítěti, že jeho máma umírá. 

„Kdy vyrazíme?" Ptal se Louis.

„Co nejdřív. Oblečeme se a půjdeme." 

Umyl jsem nádobí a nechal Louiho, ať se postará o Darcy. Hezky si s ní zatím povídal o svojí mamince. Snažil se jí uklidnit, což mu šlo. O svojí mamce mluvil s úsměvem, ale s bolestí v očích. Nechtěl to ne sobě ale nechat znát, aby Darcy ještě víc nevystrašil. Když jsem uklidil poslední talíř, šel jsem se taky převléknout. Vzal jsem si jen něco jednoduchého. Takže jsem měl džíny a tričko jako Louis.