Láska prochází žaludkem

1.

Tak jo, nádech výdech a jdu na to.
Otevřu dveře do jídelny. Všichni horlivě debatují a já se bez povšimnutí dostanu až k trenérovi, který mě přivítá s úsměvem.

„Poslouchejte teďka všichni,“ zavelí, „tohle je Thea a tuhle sezónu nám bude vařit.“

Ano správně, to jsem já, Thea Lindvik. Táhne mi na 23 a tuto zimu jsem dostala skvělou příležitost být kuchařkou pro norskou biatlonovou reprezentaci.

Vlastně ani nevím, jak jsem se sem dostala. Ještě před dvěma lety jsem nevěděla, co bude a teď tu stojím před všemi a přiblble se usmívám.

Trenér ukáže na zadní stůl: „Tam sedí Johannes, Tarjei, Sturla, druhý Johannes, ale normálně mu říkej Dale, ať se nám ti dva nepletou, Vetle a Erlend.“

Všichni mi mávnou na pozdrav a dál se věnují svému. Holky ani představovat nemusí, ty se ke mně rozeběhnou s otevřenou náručí a vřele mě tu vítají. Už od včerejška jsem byla nervózní, abych aspoň trošku zapadla, ale nervozita a pochyby jsou rychle pryč. Tiril s Ingrid jsou snad ty nejbláznivější holky, které jsem kdy poznala, neustále se něčemu smějeme. S touhle dvojkou nikdy nebude nuda.
Po pár minutách seznamování je opustím a jdu se domluvit s trenérem na pár organizačních věcech a zkonzultovat s ním jídla, která mám tento týden v plánu vařit. Se vším souhlasí. Ještě mě upozorní, že časy obědů se můžou lišit podle toho, kdy začíná závod, ale o všem mě ze začátku bude informovat.

Dnes mám ještě volno, ale zítra začínám snídaní na 8, takže budíček bude brzo. Se všemi se proto rozloučím a mířím na pokoj, kde si vybalím pár věcí a skočím si do sprchy. Mám ráda svůj klid a pohodu a navíc svým brzkým vstáváním nechci rušit nikoho dalšího, proto jsem ráda, že jsem na pokoji sama.

Ráno mě probudí ten nám všem známý otravný zvuk budíku. Jako mrtvola se dopotacím do koupelny, kde si aspoň vodou oplachnu obličej.
Seběhnu několik schodů, ať mám aspoň nějaký ten pohyb hnedka po ránu a už si to štráduju do kuchyni. Není nijak velká, zato příjemná a velmi útulná. Stejně tu budu celé dny sama. V hotelu je jen náš tým, proto vařím jen pro ně.
Dnes je takzvaný rest day, proto předpokládám, že většina biatlonistů přijde později, ne-li rovnou na oběd. Se snídaní bude obvykle nejmíň práce, jen nachystám, co má každý rád. Čím udělat každému radost a na nic nezapomenout mi sdělil můj předchůdce už před pár týdny. Vše je připravené a já jen doufám, že je vše v pořádku. A když ne, tak si prostě přijdou říct.
Něco malého si taky uzobnu a už se vrhnu na oběd, ať ho mám hotový.
Kouknu do seznamu, co jsem si na dnešek připravila a začnu kuchtit. Maso, zelenina, nic velkolepého, přesto vydatné a skvěle dochucené.

Jak jsem předpokládala většina se vyhrabala z postele až k obědu. Uklidím zbytky ze snídaně a všichni už si začínají chodit pro oběd. V hloubi duše doufám, že jim bude chutnat. Nikdo žádné námitky nemá a holky mi to i chválí, že tak skvěle vychucené maso jedí poprvé. Byla jsem ráda a s pocitem skvěle odvedené práce umyju nádobí, přichystám na stůl nějakou lehkou svačinu, kdyby někdo odpoledne potřeboval zasytit svůj žaludek a odcupitám na pokoj, kde mám klid až do večera, než budu připravovat večeři.

V půlce mého oblíbeného seriálu mi někdo zaťuká na dveře. Když otevřu zahlédnu Tiril společně s Ingrid.

„Ahoj holka, co ty tu zalezlá, pojď s náma vem dokud je sluníčko.“

Nemusí mě zrovna dvakrát přemlouvat, stejně jsem chtěla na čerstvý vzduch a s těmahle dvěma to bude zábava.
Projdeme okolí, ukážou mi stadion, sdělí mi své obavy ohledně zítřejší prvního závodu sezóny, načež je samozřejmě hned uklidním, že mají natrénovano a z prvního závodu se přece nestaví celá sezóna. Náš trip zakončíme v místním obchůdků, kde si koupím nějakou tu čokoládu, ta se vždycky hodí.
Na hotel dorazíme tak tak.

„Díky holky, že jste mě vytáhly a teď už spěchám, ať nejste o hladu.“

Společně se tomu zasmějeme a já rychle utíkám do kuchyně připravit večeři.

Večeře nese úspěch, pochvalují ji i kluci a trenéři a moje srdíčko skáče radostí. Když ještě uklízím poslední nepořádek, přijde za mnou trenér a upřesní mi, v kolik holky závodí a kdy by měl být oběd.

„Jasný, všechno bude, jak má,“ řeknu s trochou sebevědomí a trenér jen přikývne.

Na pokoj se dostanu kolem osmé. Hodím rychlý face-time s rodiči, přeci jen už je trochu pozdě. Ještě zavolám bráchovi, sdělím mu dosavadní zážitky a pocity, samozřejmě jediné, co ho zajímá je, jestli se tu kolem mě netočí nějaký cituji „nezbedný mládenec“, nevím, kde na takové výrazy chodí. Tím však náš telefonát končí, neboť nehodlám zase poslouchat tyhle jeho řeči.

~

Ahoj👋🏻,
Vítám vás u nového příběhu z biatlonového prostředí. Myšlenka, že napíšu příběh na tohle téma, přišla už před nějakou dobou, avšak až teď jsem dostala odvahu ho zveřejnit a podělit se o něj s vámi. Budu ráda za "hvězdičku" ⭐, komentář nebo jen zhlédnutí. Je to můj první příběh, takže pokud budete mít jakoukoliv připomínku či dotaz neváhejte napsat komentář nebo mi může poslat zprávu. Doufám, že se vám příběh bude líbit❤️

AKS🌌