Láska prochází žaludkem

8.

Zpátky na hotel se rozhodnu vydat pěšky. Není to daleko a alespoň se trošku projdu. Před stadionem se ke mně přidá ještě Sturla. Nemůžu se mu vyhýbat donekonečna. Přeci jen ho budu potkávat ještě minimálně 3 měsíce.

„Tak co, jak jsi na tom?“ prolomím ticho mezi námi. „Myslím psychicky,“ upřesním.

„Jo v pohodě. Našel jsem v sobě klid. Zkouším tu meditaci, jak jsi mi radila a vážně to pomáhá.“

„Opravdu? Tak to jsem ráda.“

„Na novináře a média už jsem si zvykl. Kluci mi poradili, jak na ně,“ uchechtne se. To mi chybělo, vidět ten krásný veselý úsměv.

„To ráda slyším. Bylo to vidět i v závodě, že si víc věříš a víš, že máš na to bojovat s těmi nejlepšími.“ opravdu to bylo vidět. Jeho jízda byla bojovná a výkon na střelnici vyrovnaný.

„Děkuji...za všechno,“ zastaví se a otočí se na mě. „Chci se ti omluvit za ten večer Theo. Bylo to na tebe asi rychle, chápu. Ten den jsem byl plný euforie a myslel jsem, že můžu všechno. Bože, to moje zasrané ego.“

„Pravda, hodně mě to vykolejilo.“

„Opravdu promiň. Mohli bychom být zase v pohodě? Je divné se pořád míjet a ani se nepozdravit. Jsi super holka, dost jsi mi pomohla a já tě nechci ztratit.“

„Kamarádi?“

„Kamarádi!“

Jsem ráda, že jsme si to vyjasnily. Už se mu nebudu muset vyhýbat jak tele. Cesta plyne rychle. Vypráví mi zážitky ze závodu. Je zajímavé poslouchat, o čem přemýšlí a jakou psychiku má závodník během závodu.

„Máš rozvázanou botu, tak bacha ať nehodíš hubu na tom ledu,“ upozorní mě.

Jakmile se sehnu, abych si ji zavázala, mám za krkem studený sníh.

„Tak teď jsi udělal osudovou chybu Holmesi,“ naberu sníh do rukou, vytvaruju pořádnou kouli a hodím ji po  něm. Vedle, sakra. Zkusím další. Zase vedle. Hod mi nikdy nešel a už vůbec ne se strefovat do pohyblivého cíle.

„Cos říkala?“ on mě mezitím vesele bombarduje.

„No dobře, hod není moje úplně nejsilnější stránka,“ musím změnit taktiku.
„Dívej, jak jsi mě zamokřil. Víš jaká je mi teď zima? Co když nachladnu“ dělám ublíženou.

„No taak, klid. Na, tady máš moji bundu,“ zabalí mě do ní a schová do svého teplého obětí. Další chyba. Jakmile ho držím, vší silou ho strčím do kopy sněhu, který je za ním.

„Ty potvoro!“ křičí celý bílý.

„No co, ty sis začal,“ bráním se a směju na celé kolo. Smích mě ale brzy přejde, když mě stáhne k sobě.

„Tak udělej aspoň andělíčka a nelež tu jak vyvrženej vorvaň,“ utahuje si ze mě. Na tohle pako nedokážu být naštvaná. Začnu máchat rukama nohama, on se přidá taky a oba se u toho smějeme jak malé děti.

Na hotel dojdeme mokří od hlavy až k patě. Každý zamíříme na svůj pokoj, převléci se do suchého.

„Díky Theo. Moc jsem si to s tebou užil,“ zavolá na mě Sturla, ještě než stačím zaplout do pokoje.

„Já taky,“ opětuji mu odpověď a zabouchnu dveře.

Rychle z kufru vyhrabu něco suchého a hlavně čistého. Přeci jen jsem pryč z domu už víc jak 3 týdny a prát si oblečení ručně se mi opravdu nechtělo. Sturlovu bundu hodím sušit na topení. Snad mu nebude chybět. Už mi nezbývá moc času do večeře, proto svižným tempem seběhnu schody a pádím do kuchyně. Peter už mě netrpělivě vyhlíží.

„No kde jsi? Už jsem myslel, že se ani neukážeš. Nechybělo moc a měl bych nachystané porce i pro ty tvoje nenažrance.“

„Dobrý, v klidu,“ snažím se popadnout dech, „všechno stíhám.“

„No to vidím,“ zasměje se a já s ním.

Pravda trochu jsem nestíhala, ale nasadila jsem vražedné tempo. Přece je nenechám o hladu.

„Moc se všem omlouvám za malé zpožděníčko. Ale na všechno krásné a výborné se musí chvíli čekat,“ zavolám na tu moji hladovou smečku, která v jídelně div neokusuje stoly. Opravdu nevydrží pět minut.

Jakmile jim to donesu, zdlábnou to prakticky ihned. Vždy mě zahřeje u srdíčka, když někomu chutná moje jídlo, ostatně jako každého kuchaře. Když po večeři uklízím kuchyň, ve dveřích se objeví Sturla.

„Bylo to výborné. Za to čekání to stálo,“ mrkne na mě.

„No ty mi ani nelez na oči. To kvůli tobě jsem nestíhala,“ hodím po něm vyčítavý pohled.

„No já nevím, kdo si tam vylehával.“

„Prosimtě běž, nebo po tobě něco hodím.“

Se smíchem radši odejde. Ví, že bych toho byla schopná a riskovat to v kuchyni, kde jsou všude nože, není nejlepší nápad. Nedá mi to a pousměji se taky. Ten jeho smích je vážně nakažlivý. Ale krásně se poslouchá.

„Co se tak culíš?“ vyruší mě z myšlenek na toho bláznivého kluka Peter.

„Co? Já se neculím,“ popírám jeho slova, ale asi marně.

„Vždyť vidím, jak se culíš. Nerozuměl jsem, co ti říkal, ale asi to muselo být něco hezkého, jinak by ses tak netlemila,“ šibalsky se mě podívá.

„Hele hleď si svého jo?!“ otočím se na něj s nožem v ruce. To ale nebylo v plánu. Vážně. Jenom jsem ho zrovna jsem držela v ruce při umývání.

„Klid. Už mlčím, už mlčím,“ uchechtne se, zvedne ruce v obranném gestu a dál se věnuje nakládání masa na zítřek.

Na pokoj se sotva doplazím. Dneska to byl opravdu náročný den. Ve sprše strávím trošku dýl času než obvykle. Teplá kapky vody pomalu regenerují mé tělo. Mokrý ručník dám sušit na topení, kde na mě čeká i Sturlova bunda. Rozhodnu se mu napsat na mess.

Zdravím pana humoristu. Máš u mě bundu. Nebude ti chybět? Mám ti ji přinést nebo si pro ni přijdeš? - TL

~

Nabitý sportovní víkend. Sledujete i další sporty nebo jen biatlon?🎿 Co říkáte na dnešní sprinty?💕

Příští týden mě čekají jarní prázdniny, takže víc času na psaní. Proto jsem se rozhodla, že další kapitolu vydám i příští úterý. Tak nastavte budíky!!🥳

AKS🌌