Dnes je den D. Gus kolem mě poskakuje už od šesté ranní. Ani nabídka, že může ještě chvíli oležovat u mě v posteli, ho ale nepřesvědčí, tudíž mi nezbývá než vstát. Na to, jak se vždy vrtá ve snídani, ji dneska zhltá poměrně rychle. Při oblékání taky nezahálí a my tak již při svítání vyrážíme do nemocnice. Tak natěšeného na návštěvu lékaře ho vidím prvně.
Vše probíhá hladce a před devátou ruku v ruce, a už bez sádry, vycházíme ze zmíněné zdravotnické budovy. Naše kroky vedou jak jinak než na horkou čokoládu. S nádherným výhledem na probouzející se Oslo si vychutnáváme každičký doušek teplého nápoje.
Celé tři týdny se mě snažil přemluvit, že až se mu uzdraví ručička, tak půjdeme ještě ten den na běžky. Opravdu ho nic neodradí. Právě proto se teď projíždíme středem stadionu na Holmenkollenu. Těm hnědým kukadlům nešlo říct ne. Celou dobu ho pečlivě jistím. Nechci riskovat další pád. Pomalinku kroužíme kolem prázdných tribun, které již za pár dní budou narvané k prasknutí.
„Jé, hele. Strejda!“ vypískne Gus, když už sundáváme běžky a já se podívám směrem, kterým ukazuje jeho ručka.
„Nazdar darebáku. Jak to jde?“ řekne zvesela Matti a stáhne Gusovi čepici přes oči. Ten jen protestně zabručí.
„No čau. Zvládáme to skvěle. Co ty tady?“ přeměřím si ho pohledem. To jel jakože náhodou kolem a zastavil se tu, co kdybychom tu náhodou byli?
„Gus říkal, že tu budete,“ spraví mu čepici a zvedne do náruče.
Ti dva jsou neskuteční. Já jsem ještě ani včera nebyla rozhodnutá, jestli vůbec půjdeme, a oni už to brali jako jasnou věc.
„S Helene jdeme do kina. Můžeme vzít i Guse? Neboj žádný krvák to nebude. Hrají 'hledá se Dory'. Ona tyhle animáky miluje,“ pousměje se nad zálibou své přítelkyně.
„Určitě můžeš. Celkem se mi hodí, že by jsi ho pohlídal, musím si ještě něco zařídit ohledně práce. Myslím, že bude rád, viď?“ mrknu na Guse.
„Jo! To je ta rybička!“ radostně tleskne rukama a dohoda je zpečetěna.
Doprovodím je k autu. Do kufru schovám běžky a jakmile odjedou, vydám se do menší budovy na okraji stadionu, kde směřuji až do nejvyššího parta ke kancelářím norského biatlonového svazu.
„Ahoj Birku. Tak jsem tu. Nastoupena v pozoru!“ zvolám energicky, když mě po zaklepání pozve dál.
Birk dělá takové ty administrativní věci pro norský biatlon, něco jako úředník, a je to právě on, kdo mě přijímal a vysvětloval podstatu toho, co budu vlastně dělat. Je to muž v nejlepších letech, vždy elegantně oblečený a upravený. Během kurzů, co jsme společně absolvovali, jsme se skvěle spřátelili.
„Čau holka. Koukám humor trvá, je to dobré,“ přivítá mě s úsměvem.
„Tak co jsi potřeboval? Závěrečný svěťák se blíží, asi to máš nabité co?“
„Ani mi nepovídej. Naši už dneska přijeli. Zatím jsou doma a jezdí jenom na neoficiální tréninky. Ve čtvrtek začínají závody, takže se ve středu večer všichni přesunou na hotel. Začínáš teda ve středu večeří,“ chrlí ze sebe rychle, asi opravdu nemá moc času na vykecávání. Přeci jen organizace světového poháru dá zabrat.
Nadiktuje mi adresu hotelu, napíšu si ji do mobilu a nechám ho pracovat. Cestou skočím ještě nakoupit nějaké potřebné ingredience na brownie, která hodlám dnes upéct.
Doma sním lehký oběd, u něhož zhlédnu jeden z filmů, který už mám dlouho v hledáčku. Takové domácí kino jenom pro mě. Poté se vrhnu na přípravu čokoládového dezertu. Domovní zvonek se rozezní bytem akorát, když vytahuji dobrotu z trouby.
Než dojdu otevřít vrtá mi hlavou, že by si Matti zapomněl klíče. To je divné, nosí je vždy všude s sebou. Asi se mu jen nechtějí vytahovat.
„Kdo to klepe, kdo to zvoní? Snad nehledáte Dory...“ zarazím svoje žvatlání, jakmile spatřím muže s rukama v kapsách, kterému padají hnědé prameny vlasů do očí.
Za dveřmi nestojí můj bratr s mým synem, ale člověk, kterého bych tu ani za mák nečekala, Sturla. Vážně tam stojí? Nezdá se mi to jenom? Párkrát zamrkám, ale jeho postava nemizí.
„Ahoj Theo,“ utvrdí mě v realitě jeho jemný hlas.
Tak jemný, jako bych se měla pod každým jeho slovem roztříštit na malinké střepy.
Stojím jak opařená, neschopná jediného slova. Na sobě zástěra, na hlavě drdol a ruce od čokolády. Myslím, radost pohledět.
„Můžu dál, nebo mě necháš stát na chodbě?“ nervózně se pousměje.
Ustoupím ze dveří, což bere jako povolení pro vstup.
„Klidně si sedni. Hned jsem zpátky,“ kuňknu, když ho dovedu do obýváku, ukážu na pohovku a odběhnu zpět do kuchyně.
Opřu se o dřez, sundám si zástěru a umyju si ruce. Tak jo Theo, nádech, výdech. Musíš si s ním promluvit, hlavně v klidu a s rozumem. Jsme přece dospělí civilizovaní lidé. Opakuji si stále dokola, než se vydám do vedlejší místnosti.
„Promiň, dáš si čaj nebo něco k pití?“ omluvím svou nezdvořilost.
„Ne díky. Sedni si prosím,“ řekne něžně.
Zaujmu tedy místo v křesle naproti něj. Snažím se dívat všude jinde, jen ne do těch hnědých očích. Cítím na sobě jeho pohled.
„Takže,“ jako první prolomím tohle napjaté ticho, „jak jsi mě tu našel?“
„Prozradil mi to Matti. Volal jsem mu a všechno mi vysvětlil,“ porozhlédne se po bytě. Asi aby zjistil, jestli tu náhodou někde není.
Nevěřícně na něj vykulím oči. Vážně mu volal? Že mi Matti nic neřekl. Fakt brácha. S tím si to ještě vyřídím později.
„Theo, víš... nevím, kde začít,“ nervózně se poškrábe na zátylku, „choval jsem se jako strašný pako. Promiň mi to. Měl jsem tě vyslechnout, jenomže jsem byl strašně naštvaný a navíc neklidný před posledním závodem. Prostě už toho na mě bylo hodně a odnesla jsi to ty. Chtěl jsem se ti omluvit dřív, ale nikde jsi s námi nebyla.“
„Mohl jsi mi aspoň zavolat,“ zmateně na něj pohlédnu. Existuje totiž takové zařízení jménem telefon, kdyby náhodou nevěděl a určitě se v něm najde i číslo na mě, nejen na bráchu.
„Mohl, ale nechtěl jsem.“
Au, to bolelo!
Z očí se mi derou slzy. Myslela jsem si, že za ty tři týdny mé city k tomuto muži opadly, ale mé srdce mi momentálně dokazuje opak.
„Ne-nechtěl jsi?“ koktám.
„Proč já jsem vůbec věřila, že by to mohlo vyjít. Že já kráva jsem se do tebe zamilovala,“ změním svůj smutek na hněv.
Ani nevím, kde se to ve mně bere. Takovéto zklamání jsem od svých partnerů i přátel zažila už mnohokrát, ale teď mě to opravdu zasáhlo.
~
Trošku drama uprostřed nabitého týdne. Pokračování zůstává otevřené do příště, tak snad mě za to neukamenujete.😂 Takže se těšte na sobotu!💗
Mám tu někoho, kdo psal tento týden přijímačky? Jaký z toho máte pocit?👀
AKS🌌
ČTEŠ
Láska prochází žaludkem
Fanfiction„Kdo mi to tu loupe perníček?" špitnu jeho směrem. Příběh dvou mladých lidí, které spojuje víc, než si oba myslí.
