Láska prochází žaludkem

18.

Okamžitě se vydám za ním. Doženu ho ještě u mě na patře.

„Počkej. To nebude ani pusa na dobrou noc?“ zeptám se klidně. Trochu mě to zaskočilo. Bez té nikdy neodejde.

Zastaví se. Chvíli váhá, ale nakonec se otočí mým směrem.

„Doprdele, ty si myslíš, že jsem úplně blbý nebo co?“ zahřmí přes celou chodbu.

Nevěřícně na něj koukám. Takhle naštvaného jsem ho ještě neviděla.

„Co se děje?“ nechápu to.

„Tak ty nevíš! Ty mi tady tvrdíš, jak mě miluješ, a přitom máš někde v Norsku chlapa sakra.“

„Co?! Vždyť já miluju jenom tebe. Já nikoho v Norsku nemám! Jak jsi na to přišel?“ už taky zvýším hlas. Nenechám se tady nikým obviňovat.

„Nedělej ze mě debila. Myslíš, že to nevnímám? Jak ti pořád cinká, vibruje, pípá mobil. A pak ti ještě i volá. To, že na tom displeji byla nějaká super zamilovaná fotečka ve sněhu jsem jakože přehlédl, ale oslovení 'nazdar kočko' už byla poslední kapka.“

Vždyť já nikoho jiného nemám. Ani nevím, kdo mi, co píše.

„Můžeme to prosím v klidu probrat na pokoji. Nemusíme tu celému hotelu dělat divadlo,“ pronesu tišeji, jakmile někdo vykoukne z vedlejších dveří.

„Já ti na to seru Theo! Běž si vyřídit hovor!“ odvětí rázně a naštvaně odejde.

Dívám se, jak se jeho záda vzdalují, ale nechám ho jít. Očividně nemá šanci mu teď cokoliv vysvětlovat. Když od něj odtrhnu zrak, můj pohled se zastaví na dvojici blondýnek, které se opírají o futra.

„Všechno v pohodě?“ zeptá se Makula.

„Ehm...Jo, jo. Všechno dobrý,“ vysoukám ze sebe.

Díky bohu, že mám pokoj na patře, kde jsou jen Češi, kteří nám nerozumí. Takhle tato hádka i náš vztah zůstanou v suchu a já tak nemusím nikomu nic vysvětlovat. Tedy pokud Sturlu neslyšeli i o dvě parta výš.

„Moc to tak nevypadalo,“ řekne ta druhá. Eva, myslím.

„No...jenom nějaký problém se zítřejším jídlem,“ vychrlím ze sebe prvním věc, co mě napadne.
„On moc nemusí rýži,“ pokračuji ve lži, když si mě divně prohlíží.

„Aha, tak to je teda labužník,“ obě se zasmějí a já nervózně s nimi.

Rozloučíme se a když zavřou dveře, úlevně si oddechnu.

Pokud jsem si myslela, že mám vyhráno, tak to byl omyl. Na konci chodby stojí Egil. Jediný z české reprezentace, který jakožto Nor samozřejmě rozumí norštině. Přeměřuje si mě pohledem a já nevím, co mám dělat. Zdrhnout a dělat, že nic nebo něco říct. Kolik toho vůbec slyšel?

„Hele nic mi do toho není, nejsem váš trenér, ale je ti jasné, že ten kluk musí být zítra v pohodě,“ chopí se slova Egil.

Jako odpověď kladně kývnu hlavou. Samozřejmě, že to vím. Vždyť já nechci, aby kvůli mně pokazil závod. Kor kvůli takové blbosti jako je... V ten moment mi to docvakne. Fotka ve sněhu. Pozdrav 'nazdar kočko'. Tak mi říká jediný člověk. Matti!

„Neřekne to prosím nikomu. O tom, co jste slyšel. O nás dvou,“ prosebně se na něj podívám.

„Neboj. Mlčím. Mně do toho vlastně vůbec nic není,“ lehce se pousměje a nastoupí do přivolaného výtahu.

„Tyhle vztahy v biatlonu nedělají dobrotu,“ slyším ještě, než se dovřou dveře „a stejně dlouho nevydrží.“

Jen nevěřícně zakroutím hlavou. Tak Sturla tu udělá bugr a já to pak musím žehlit. Výborný. 

Opravdu doufám, že si to Egil nechá pro sebe. Nechci, aby o tom věděla celá biatlonová rodinka, včetně fanoušků a médií. Už vidím ty články - Umaštěná kuchařka z horní dolní si nabrnkla vycházející hvězdu. To by mi tak ještě scházelo.

Na pokoji okamžitě zavolám Mattimu, aby mi vysvětlil, proč mi sakra rozvrací vztah.

„Co to bylo za frajera?“ s těmito slovy mi zvedne telefon, na čímž jen obrátím oči.

„Okamžitě vysyp pádný důvod, proč mi voláš zrovna teď?“ spustím naštvaně.

„Klídek. Četla jsi ty zprávy vůbec?“

„Ne. Tak to jsi byl taky ty?“

Fakt rozvraceč vztahů tenhle člověk.

„Pane bože, tak co jste tam spolu dělali?“

„To ti může být jedno. Co se děje tak naléhavého? Něco s malým?“

„Řekněme, že tak trochu jo,“ ozve se z druhé strany víc vážněji.

„Je v pořádku?“ zpanikařím.

„Hlavně klid. Je v pohodě, v dobrých rukou.“

„Co mu je?“ začne se mi klepat hlas.

„Víš, jak jsme měli za barákem každou zimu udělaný ten malý můstek?“
Přikývnu. Až pak mi dojde, že mě nevidí, ale mlčení bere jako souhlas a pokračuje dál: „No tak Gus se rozjel a než jsme ho stihli chytit, už skákal. Teď je v nemocnici. Má zlomenou ruku a nějaké oděrky, ale radši si ho tu nechají na pozorování. Teď spí. Mamka je u něho.“

Jakmile domluví, mě se zastaví svět. Můj malý chlapeček.

„Víš co, zítra jsem tam,“ pronesu se slzami v očích. Tohle se nemělo stát.

„Nemus...“ nenechám ho dokončit větu a típnu to.

Musím! Můj syn je v nemocnici a já chci být u něj.

Vyletím z pokoje. Schody beru po dvou a zastavím se až před pokojem číslo 312. Zaklepu a po vyzvání vstoupím. Sieg s Patrickem se na mě mile usmějí.

„Co bys ráda Theo?“

„Domů,“ vychrlím rychle a oni se na sebe nechápavě podívají.
„Můj syn je v nemocnici. Já potřebuji co nejdřív zpátky do Norska. Za ním. Vím, že ještě zítra jsou závody a odlet je v pondělí, ale já bych potřebovali letět co možná nejdřív. Nejlíp hned zítra.“

Moje rozhodnutí akceptují. Asi vidí, jak zoufalá a úplně emočně rozložená jsem. Oba dva mě chápou, neboť taky mají děti. Popíši jim celou situaci a společně se snažíme najít nejlepší řešení. Nakonec chytnu na zítra v deset ráno poslední volnou letenku do Osla. Kuchyně se na ten jeden den chopí Sara. Snad jí nepřidělám moc starostí. Při otázce, jak se dostanu na letiště, si vzpomenu na Idu.

Jakmile vyřešíme všechny náležitosti spojené s mým odjezdem, poděkuji jim za pomoc a moje kroky vedou o pár dveří dál.

Ida souhlasí, že mě zaveze do Ljubljaně na letiště, i když nezná důvod. Všechno jí zítra vysvětlím. Dnes už na to nemám energii. Jen se unaveně dobelhám na pokoj, kde bezmocně spadnu do postele.

~

Očekávaný díl je tadyy! Docela drama, nemyslíte?😆 Celkem jsem na tuhle scénu pyšná. Doufám, že i vám se líbí tak jako mě.
Další pokračováním v sobotu.💗

AKS🌌