Láska prochází žaludkem

23.

Ráno po probuzení mě potěší pravidelné oddychování vedle mě. Jsem ráda, že tu se mnou zůstal. Jemně ho líbnu na čelo, opatrně se vyprostím z jeho objetí a potichu po špičkách se vytratím, abych ho nevzbudila. Někdo těm žroutům přece musí nachystat jídlo.

V kuchyni už to žije. DJ Peter ladí atmosféru a sem tam přidá i taneční kreaci. Opravdu číslo tento člověk. Ale musím uznat, že do rytmu se krájí jedna báseň.

Až na večer jedou holky sprinty, takže není žádný spěch, ba naopak dnes všichni působí klidně a za ničím se nehoní. Konec sezóny za dveřmi, takže si myslím, že toho už mají všichni plné zuby.

Odpoledne jsem domluvená se Sturlou, že si uděláme procházku k nedalekému jezeru Øvresetertjern. I když tu žiji už řádku let, nikdy jsem u něj nebyla. Ono taky není divu, oproti velikostem většiny vodních ploch v Oslu a celkově v Norsku, je tohle opravdu "jen" malé jezírko.

Stojím před jeho pokojem a ještě než stačím zaklepat, dveře se rozletí. Dale, který je viníkem mého šoku, si mě přeměří pohledem od hlavy až k patám a spokojeně se pousměje.

„Co tak civíš? Jsi mě nikdy neviděl nebo co?“ prohodím k němu trošku ostře a založím si ruce na hrudi.

Je mi hodně nepříjemné, když se na mě lidé dívají moc upřeně a zkoumají každý můj detail.

„Právě že viděl,“ pronese zamyšleně, „a ani ve snu by mě to nenapadlo.“

Co to sakra žvaní? Přihnul si snad něčeho nebo ho někdo netrefil do té jeho makovice?

„Aha, no jdu za Sturlou,“ nereaguji na jeho poznámku a raději se vrátím k původnímu důvodu, proč jsem sem šla.

„Jo už běžím, minutku, jenom na sebe hodím tepláky,“ křikne dotyčný z útrob pokoje.

„Aaa tak tady ji máme,“ ozve se opět Dale.

Ten kluk je vážně dneska nějak mimo. Nechápavě se na něho podívám.

„Tu, díky které se náš Sturla vznáší na růžovém obláčku,“ nadskočí a otočí se ve vzduchu jako nějaká baletka.

Mám co dělat, abych nevybuchla smíchy, neboť ta otočka vypadala opravdu velice komicky.

„Zavři zobák ti říkám,“ zasyčí Sturla už z chodby, kde si ještě nazouvá boty.

„Klid,“ zvedne ruce v obranném gestu, „tak já vás teda nechám hrdličky. Mizím k Idě,“ rozloučí se a zapluje do pokoje o pár dveří dál.

My se tedy vydáme na cestu. Člověk si řekne 2,5 kilometru jo to tam jsme za půl hodinky úplně levou zadní. Tak to dnes opravdu nehrozí. Příkrý kopec se táhne skoro už od hotelu a po hodině se konečně nějak doplazíme k malému altánku na okraji jezera. No doplazíme, my ne, spíš jenom já. Sturla je úplně v pohodě a vysmátý jak měsíček na hnoji. To jenom já tu funím jak parník a stěží popadám dech.

Píšu si první nevýhodu vztahu se sportovcem - má moc, až moc, dobrou fyzičku.

Jakmile se vzpamatuji a rozmrkám mžitky před očima, naskytne se mi pohled na překrásnou vodní plochu, na se které se odráží jarní slunce, a okolní zasněženou krajinu. Rozprostírá se zde naprosté ticho okolního světa, slabé šplouchání vody a další zvuky přírody. Miluji tuhle krajiny. Dodává mi potřebný klid.

„No není to nádhera,“ vydechnu ohromeně.

„Je tu krásně. Nakonec to za to stálo ne?“

„To každopádně,“ zazubím se na něj.

„No a když teda pořád žiješ,“ neubrání se uchechtnutí.

„Což se celkem divím,“ také se zasměji.

„Pššt snažím se navodit romantickou atmosféru,“ položí mi prst na rty.

„Ach tak,“ uznale kývnu hlavou a čekám co z něj vypadne.

„Vlastně jsem se tě pořád ani oficiálně nezeptal, nevím jestli se to ještě dělá nebo ne, každopádně...,“ na chvilku se odmlčí a chytne mě kolem pasu
„Budeš mojí přítelkyní?“ pronese něžně.

Nemám slov. Jsem dojatá a nejvíc šťastná. Chytnu ho za zátylek a přitáhnu do dlouhého polibku.

„Budu to brát jako ano,“ opře se čelem o to mé, když se kvůli nedostatku kyslíku od sebe odtáhneme.

„Ano, Sturlo, moc ráda budu. Miluji tě,“ ještě ho lehce líbnu.

„Taky tě miluji,“ pohladí mě po tváři.
„Jejda, málem bych zapomněl,“ pustí mě z objetí a z kapsy vytáhne podlouhlou dřevěnou věc.

„Co to je?“ zeptám se zvědavě.

„Dárek při tak významné příležitosti. Šperk mi přišel moc obyčejný no,“ s úsměvem mi podá vařečku.

Při detailnějším zkoumání si všimnu vyrytého nápisu: Vařeno s láskou pro lásku.

„To je úžasné. Mockrát ti děkuji,“ vzhlédnu k němu.

Mám skoro na krajíčku. Opravdu originální. Je milé, jak je pozorný a záleží mu i na detailech a maličkostech.

Následující dny jsou značně doprovázeny bojem o velký křišťálový glóbus. Kupodivu atmosféra v týmu není vůbec napjatá, ba naopak všichni působí uvolněně a Johannes se Sturlou mají k sobě opravdu blízko. Jeden to přeje druhému, žádná nevraživost, žádné konflikty. Samozřejmě tlak na oba je enormní a otázkou je kdo se s ním dokáže lépe popasovat a komu zbylo víc sil na konci těžké sezóny. Zvítězí mladí nebo zkušenost?

Sturla se uzavřel víc do sebe a já to naprosto chápu. V jeho situaci bych udělala to samé. Potřebuje se soustředit a já ho nechci rozptylovat. I když tvrdí, že nejsem rušivý element, poznám kdy je lepší jen v tichu ležet a nechat ho se svými myšlenkami. Už to není ten urvalý kluk, který prostě jel a vystřílel střelnici. Stal se z něj rozumný muž a hlavně biatlonista, který pečlivě promyslí každý krok, každou střelu a každou situaci, co by mohla nastat. Jsem ráda, že mu právě má zmínka a rada o meditaci pomohla.

V neděli to vše vrcholí hromadným závodem. Celá moje rodina radostně jásá na tribuně a já s nimi. Dnešní závod nevidět naživo, když se jede pár metrů od vás, by byl hřích. Po ženách, které ovládla poprvé za svou kariéru zaslouženě Ingrid, jdou na řadu muži. Tribuny burcují při pohledu na dva domácí vlky bojující o velký křišťálový glób. Nepopsatelná atmosféra. Jako na trní jsem při poslední položce ve stoje. Kdo z koho. Avšak bohužel pro mého favorita dva terče svou barvu nezmění. O majiteli glóbu je rozhodnuto.

Po závodě jdu za ním a narazím na něj před kamerou norské televizi.

„Dva malé už mám, teď ještě U25. Pro mě po nemoci, se kterou jsem se v minulosti potýkal, je to vysněná první sezóna mezi elitou. První týdny jsem ani nedoufal, že bych vedl tak těsný boj o glób. Johannes je opravdu silný soupeř a já se příští rok vrátím ještě silnější. Je správně, že vyhrál ten lepší,“ odpoví redaktorce na její otázku.

Jakmile rozhovor skončí, rozeběhnu se a skočím Sturlovi na záda. Vratce se zakolébá, ale ustojí můj nápor. Když se na mě překvapeně podívá, zazubím se na něj.

Při předávání se culím a všemožně poskakuji. Tiril si velkou blyštivou kouli hlídá jako oko v hlavě. Tarjei je ze zisku glóbu po deseti letech dost naměkko. Tak moc jsem mu to přála. Opravdu si ho zasloužil jako nikdo jiný. S Johannes pak radostně pózují všem fotografům.

~

Hrozně moc se omlouvám všem, co v sobotu čekali na nový díl🙏🏻. Přišlo mi pár zpráv, co se děje a jestli ještě žiju, což mě těší, že máte zájem o příběh💗. Nebojte jsem tu, jen teď mírně nestíhám psát. Škola znáte to🙈. Pokusím se vydat další díl ještě tento týden. (Pokud ne, tak nejpozději do příštího úterý)

Stává se nám tady s toho jakási moc velká slaďárna. Chtělo by to nějaké drama, nemyslíte? Ale tak dopřejme jim chvíli štěstí. 🍀