Láska prochází žaludkem

15.

Ráno se probudím plná elánu. A i když včerejší Idiin výslech trval až skoro do půlnoci, usmívám se na všechny přítomné v kuchyni. Peter si mě začne dobírat, jestli vůbec vím, kolik je hodin.

Při pomyšlení na to, co by se stalo, kdyby nepřišla Ida, se musím červat ještě teď. Jedna má část, konkrétně mozek, je jí vděčná, že vtrhla do pokoje a nestalo se něco, čeho bych později možná litovala. Druhá část, tedy srdce, by ji nejradši přetrhlo. A ač s těžkou hlavou přiznávám, druhá část převažuje.

Do Ruhpoldingu se přesuneme i s německým párem. Onemocněl jim v hotelu, kde se opět nachází všechny reprezentace, místní kuchař, tak jsou Vivi a Markus náhrada.

Následující dny plynou, jak na běžícím pásu. Příprava jídel, občasný post na blog, ranní karaoke s Peterem, oslavy úspěchů naší reprezentace, a že jich není málo. Nějaký ten čas strávený se Sturlou. Ku prospěchu všech mám opět svůj jednolůžák a nečekané přepadení Idy nehrozí. Nic velkého se ale neděje. Do žádných hlubších detailů nechce ani jeden z nás zabruslit a tak nějak pohodově a uvolněně spolu trávíme volné chvilky.

Jezero Lago di anterselva blízko Südtirol Areny v Anterselvě. Opravdu skvost. Celý biatlonový kolotoč po dvoutýdenní zastávce Německa zamířil právě sem, na sever Itálie. Já se momentálně se svým parťákem na podvečerní běh nacházím na okraji tohoto nádherného jezera. Zasněžené vrcholky skal lemují tuhle vodní plochu. Jak krásně tu musí být i v létě.

„Mám pro tebe návrh,“ prolomí tohle příjemné ticho Sturla. Nijak zvlášť mu nevěnuje pozornost. Jen letmo kývnu, aby pokračoval a sleduju zapadající slunce.

„No víš... Nebudu se vracet do Norska. Zůstanu tady... Nebo ne přímo tady, ale kousek odtud.“

„Tak to je super. Je tu krásně a aspoň se neunavíš přeletem,“ s úsměvem se k němu pootočím.

„Nechtěla bys tu zůstat se mnou?“ vychrlí naráz.

Touhle větou získá veškerou mou pozornost. Zůstat tady? Je tu krásně to ano, ale strávit další měsíc bez mého syna. Aspoň na těch pár dní mezi Anterselvou a MS jsem se měla vrátit do Norska. Ale zůstat tu, s tímto nádherným mužem a impozantní přírodou? Kdo ví, kdy se mi naskytne další příležitost se sem podívat.

„Nebudu tě nutit, ale rád bych tě měl u sebe. Pomáháš mi alespoň na chvíli vypustit myšlenky od biatlonu. Ale chápu, že na tebe doma čeká ten špunt,“ pohladí mě po hřbetu ruky a obejme. Chvíli přemýšlím, zvažuji všechny pro a proti. Tedy jen to jedno, to nejdůležitější.

„Dobře, zůstanu,“ vydám se sebe po pár minutách a jemu se zableskne v očích. „Čekám ale obří postel a okno s parádním výhledem,“ oba dva se zasmějeme.

„Děkuju. Všechno bude,“ dá mi sladkou pusu.

Samotnou mě překvapuje, jak rychle jsem se rozhodla. Ale tyhle hnědé oči se těžko odmítají. Chci s ním strávit každou možnou chvilku, protože nikdy nevíme, co přinese zítřek. Gus mi bude chybět, opravdu hodně chybět, ale po MS si spolu ještě užijeme.

V neděli večer své úmysly oznámím Tiril a Ingrid při naší tradiční drbárně, jinými slovy, jak jsme to odborně nazvali, večerní dýchánek po osmé.

„Počkej fakt? Ty tu zůstáváš s klukama?“ diví se Tiril.

Souhlasně přikývnu. Spolu se mnou a Sturlou zůstane ve středu Evropy i Tarjei a Dale.

„A který z nich za tím stojí?“ mrkne spiklenecky Ingrid na Tiril. Obě se začnou přiťouchle usmívat, jelikož moc dobře ví, že Tarjei i Dale mají přítelkyni a nikdo jiný než Sturla za tím být nemůže.

„Hele nic za tím nehledejte. Prostě prima dovča v jižním Tyrolsku,“ odpovím se značnou dávkou humoru a zvesela rozhodím rukama.

„A jak pokračuje stavba domku?“ rychle zavedu řeč jinam, konkrétně u nás k už dlouhodobému tématu Ingrid a její vilka, jak jsme tuhle operaci s Tiril pojmenovaly.

Obě po mně hodí doslova propalující pohled. Asi se chtěly dozvědět víc, ale nechci to nijak řešit. Vlastně ani sama nevím, jak to mezi mnou a Sturlou je. Trávíme spolu čas, navzájem si pomáháme, ale ty dvě slova nezazněly ještě ani od jednoho.

Když obě pochopí, že jim podrobnosti nepovím, Ingrid si začne stěžovat, jak se nikam nepohnuli a že je tam zase na pár dní srovná. Ta holka má kuráž!

Přejezd byl opravdu krátký, jen pár desítek kilometrů. Srub na italsko-rakouských hranicích je opravdu nádherný a útulný. Bydlíme tu jen my čtyři a po pár hodinách začnu přemýšlet, jestli si mě sem nevzali jenom kvůli jídlu. Naštěstí vařit pro čtyři je jedna dvě hotové a každé odpoledne se Sturlou něco podnikneme. Nechci ho nijak omezovat před přípravou na MS, ale on tvrdí, že ráno si najede, co má a pak se mnou už je to za odměnu.

Všichni víme, jak jsem na tom s bežkováním, proto se první den musím docela přemáhat, abych s těma hůlkama někde nesekla. Ale řeknu vám za ty výhledy to stálo a další dny vyrážím vždy s úsměvem na tváři. Tahle příroda má něco do sebe. Takové zvláštní kouzlo.

„Sturlo, já už fakt nemůžu! Však už jsme dost daleko,“ křiknu už potřetí na toho blázna, který vybral snad tu nejnáročnější trasu. Už minimálně hodinu mě táhne do příšerného škrpálu, který nebere konce. Jediné, co mě drží při životě je, že zpátky už pojedu jenom z kopce. To bude jízda.

„To jo, celkem jsme. Tak si tu chvilku odpočineme a pojedeme zpátky.“

Pán se uráčí zastavit, odepne si běžky a sedne si na zem. Já se vedle něj svalím jako balvan. Že je ten sníh studený a mokrý, je mi momentálně úplně jedno. Jen ležím na zádech, hlavu opřenou o Sturlovy nohy, pozoruji oblohu a do svých plic nabírám čerstvý horský vzduch.

„Na co myslíš?“ odhrne mi pramínek vlasů z obličeje.

„Že jsem ještě nikdy nebyla šťastná, tak jako jsem právě teď.“

Je to pravda. Sice kolik set kilometrů od domova, od mého chlapečka, ale přesto konečně šťastná. Doma na mě čeká milující syn, který je sluníčko mých temných dnů, a který mi každý den dokazuje, že je za co bojovat. A teď jsem tady, s klukem, který je mi velkou oporou, a v krajině, kterou ani slovy nelze nevyjádřit, jak je krásná. Nikdy jsem necítila takový pocit štěstí. Nikdo mě neodsuzuje a nepodkopává nohy. Konečně můžu volně dýchat!

„Na co myslíš ty?“

„Jak je těžké být jen kamarád s někým, do koho ses zamiloval,“ pronese tichým hlasem a očima sklouzne k těm mým.

~

Krásnou sobotu všem! Nový díl je tady!☺️ S dalším dílem za týden, snad vydržíte.😉
Moc bych vám všem chtěla poděkovat za podporu, opravdu si jí hodně vážím.🥰❤️

AKS🌌