Láska prochází žaludkem

24.

Rodinu doprovodím k autu. Gusovi musím slíbit, že ještě jednu noc a už budu pohádku číst já, jinak by ani neodjel. Babička prý vždy usne před koncem. No jo, to je celá ona.

Na hotelu už vrcholí přípravy na večírek. Přenechala jsem to klukům. Dělba práce, já nakoupila, oni zdobí a chystají.

Kolem osmé se začne velký sál plnit. V rychlosti se skočím ještě upravit a převléknout. Ještě klepnu, jako vždy, na ty dvě poslední a společně jak největší krasavice míříme do středu dění.

Zazní několik proslovů ze strany IBU, trenérů i samotných závodníků. Je krásné slyšet, jak silnou nefalšovanou přátelskou vazbou jsou tito lidé spojeni.

No a pak to teprve začne. Kluci se rozhodli opít všechny přítomné dámy, takže jednomu panáku se bohužel nevyhnu. U baru se hraje opíjecí hra, na parketu se tančí o duši, za DJ pultem se nějak záhadně objevil Quentin a u mikrofonu se střídá dvojice nejlepších kvílečů všech dob - Johannes s Tiril.

Něco málo po půlnoci už mám dost, zvednu svoje půlky od stolu, kde jsem vedla dost zajímavou konverzaci s nalitým Emilienem, a raději se vydám do svého klidného pokoje.

„Ty už jdeš?“ zarazí mě u dveří Sturla.

„Jo, nechci dopadnout jak minule, pod stolem v kuchyni,“ řeknu s úsměvem.

„Půjdu s tebou,“ rozhlédne se po místnosti.

„Nemusíš jít se mnou. Klidně tu zůstaň a bav se s ostatními,“ opáčím. Nechci ho trhat od kolektivu.

„Chci jít s tebou. Stejně už jsou všichni na šrot a já nepiju, takže si s nimi moc nepokecám,“ mykne rameny.

„Nepiješ, proč?“ vyzvídám.

„Jednou se mi to šeredně vymstilo,“ zamyšleně pohledné do davu.

Tomu naprosto rozumím. I mně byl alkohol osudným.

Stěží dojdu na pokoj. Po celém dni mě už bolí nohy, proto sklouznu do postele a nemám v úmyslu ani pohnout prstem. Sturlu stáhnu s sebou. Ležím na jeho hrudníku a vnímám tlukot jeho srdce. Užívám si této chvíle, neboť může být na dlouhou dobu poslední. Hlavou se mi honí otázky.

„Jak to s námi bude dál?“ vyřknu své obavy nahlas.

„Jak to myslíš?“ nechápavě svraští obočí.

„Tak já mám byt v Oslu. Ty zase bydlíš v Lillehammeru. Nevím, jak to skloubit. Nechci odtud pryč, ale chci být co nejvíc s tebou. Mám tady rodinu, syna. Ten tu má kamarády, školku,“ snažím se zformulovat své myšlenky.

„Duben mám volný, tak zůstanu poblíž Osla. Můžeme se vídat denně, přespávat u sebe,“ řekne po krátké odmlce.

„To si tady pronajmeš byt? Není to zbytečné? Můžeš bydlet u mě.“

„Nedělej si starosti, vše je zařízené. Nech se překvapit. Ve středu ti to tam můžu ukázat, jestli máš čas,“ pohladí mě ve vlasech.

„Mám se bát? Víš, jak nemám ráda překvapení,“ zabručím.

„Neboj, bude se ti to tam líbit. Jo a určitě vezmi i Guse, ten z toho bude úplně paf,“ zaslechnu slabé uchechtnutí.

„Tak teď se bojím ještě víc,“ otočím hlavou, abych mu viděla do obličeje.

„Neboj, fakt se ti tam bude líbit. A počítám, že pár dní zůstanete. Ty výhledy jsou k nezaplacení,“ nabádá mě dál.

Asi mě nezbývá než souhlasit, protože on když si něco usmyslí, tak to uskuteční. Ale mám radost, alespoň poznám nějakou novou část Osla.