Láska prochází žaludkem

13.

Bože, s čím jsem to zase souhlasila. Sturla jede na stadion, pohledat běžky a já s Gusem pádíme za ním. Ten kluk se nemůže dočkat. Napíšu ještě bráchovi, ať se nestrachuje, že všechno je ok a že můžou v klidu do centra.

„Tak jsem je našel. Nejmenší, co tam byly,“ křikne od střelnice Sturla.

„No počkej, já na to nestoupnu,“ oznámím mu, jakmile si všimnu dalších páru běžek položených na sněhu.

„Copak na tom neumíš?“

„No dovol. Jasně, že umím. Jsem přece norka.“

Pomůžu Gusovy s obouváním bot a sama si nazuju ty své. Přeci jen je to jeho poprvé na běžkách, u toho nesmím chybět. Nacvakneme běžky a hurá do toho. Ten malý rošťák se ihned rozběhne ani neví kam.

„Koukej mami, já jedu!“ raduje se.

„Hlavně opatrně!“ křiknu trošku vystrašeně.

Ťapká nohama před sebe a hůlky nemá vůbec, jenom by mu překážely. Se Sturlou se za ním vydáme. Každý ho chytneme za jednu ruku a pomalu ho vezeme. Seznamuje se s rovnováhu a stabilitou, je to pro něj něco nového, stát na běžkách. Když ho pustíme chvíli jede sám, ale pak trošku zavrávorá a spadne. Vůbec nebrečí, je šťastný jak blecha a usmívá se na nás oba. Objedeme stadion snad padesátkrát. Gus už zvládá všechno sám, někdy trošku klopýtne, ale ustojí to a my se na něj jen s údivem díváme. Kde se to v něj bere? Já sice běžkovat umím, ale jako malá jsem byla totální poleno. Nikdy mě to nebavilo a naši mě do toho museli spíš nutit.

„Takže jsem měl tehdy na té chodbě pravdu,“ spustí najednou Sturla a já po něm hodím svůj nechápavý výraz.
„No, že máš přítele nebo dokonce manžela,“ objasní mi.

Vím, kam tím míří. Matka s dítětem, určitě je někde i šťastný tatínek.

„Asi to k tomu svádí, ale ne, nemám přítele ani manžela,“ tentokrát nechápe on a pohledem sklouzne k malému běžci uprostřed stadionu.
„Gusův otec,“ na chvíli se odmlčím a pohlédnu tím stejným směrem, „není,“ vydechnu.

Dál se nevyptavá, za což jsem mu vděčná. Asi pochopil, že o tom nechci mluvit. Ale počítám s tím, že otázky na tohle téma dřív nebo později stejně přijdou.

„Promiň mi ten výslech v tom letadle. Zaskočilo mě to,“ pronese omluvně.

„Já to chápu. Nevadí ti, že mám dítě?“ zeptám se hodně nervózně. Vlastně ani nevím, jestli chci znát odpověď. Nechci být zase zklamaná.

„Blázníš? Vždyť ten tvůj kluk je úplně suprový. Líbí se mi,“ upřímně se usměje a mně se uleví. Konečně někdo, kdo mě neodsoudil a nezavrhl, a komu nevadí přítomnost Guse. Mezitím se k nám přiřítí právě nejmladší z nás.

„Hotový talent. Jednou budeš taky jezdit v televizi,“ pronese Sturla, zatímco mu odepíná běžky.

„Vážně?“ koukne na něj s nadějí v očích.

„To si piš, že jo, kamaráde,“ cvrkne mu o nos a Gus ho obejme. Trošku zaskočeně, ale přeci jen mu Sturla obětí opětuje.

Při cestě k autu Gus radostně básní o dnešním zážitku. Jsem ráda, že je šťastný. On se usmívá každý den, ale takhle šťastného jsem ho ještě neviděla. Posadí se do sedačky a než ho stihnu připoutat usne. Dneska to byl perný den.

„Opravdu ti to nevadí? Nechci ti nijak narušovat tréninky,“ zavřu dveře a otočím se na Sturlu, který náhodou parkuje vedle nás. Když viděl, jak je Gus nadšený, navrhl nám, že bychom se zde mohli zítra potkat a projet se i dál po tratích.

„Budu jedině rád. Kilometry najedu ráno, odpoledne potrénuju střelbu, no a to akorát přijdete vy.“

„Dobře. Tak mockrát děkujeme, opravdu jsme si to užili. Budu se těšit zítra, pá,“ nasednu do auta a hurá domů. Jsem utáhaná jak malé kotě.

„Nápodobně, pořádně se na zítra vyspěte,“ zamává nám s úsměvem na rozloučenou.

Doma uložím malého do postele. Už je kolem osmé a vypadá to, že bude spát až do rána. Já si skočím do sprchy, dám si něco malého k snědku a zapluju pod peřinu.

Ráno mě probudí ten můj raubíř. Ranní ptáče se v něm nezapře. Na snídani udělám vafle, zahrajeme si nějaké hry a po odpoledním zdřímnutí můžeme vyrazit na stadion.

Sturla už tam na nás čeká a společně vyrazíme na okruh. Gus už pochopil význam hůlek, proto mu přidávají na rychlosti a já jen vyhlížím, do kterého stromku to napere nejdřív. Při sjezdu mu ujede jedna lyže a spadne obličejem přímo do sněhu. Okamžitě utíkám za ním.

„Dobrý zlatíčko, nic se nestalo,“ snažím se ho utěšit. Naštěstí je sníh měkký, takže žádné oděrky nejsou patrné.
„Tak pojď,“ pomůžu mu vstát, jakmile přestane plakat, ale on se s dost výrazným "nechci" zase sesune k zemi.
„Ale notak, vždyť ses tak těšil. Přece tě nerozhazí jeden sjezd. Víš, kolikrát já jsem spadla při sjezdu?“

„Tys taky spadla?“ ptá se překvapeně.

„No joo, každý někdy spadne,“ to už se přiřítí Sturla a těsně vedle nás se svalí k zemi. Gus se začne smát a já taky. Bylo to dost komické, i když to jen hrál, aby povzbudil malého závodníka vedle mě.

„Ty sjezdy jsou peklo viď?“ prohlásí na oko naštvaně Sturla, jakmile se vynoří z bílého oblaku.

On to s dětmi opravdu umí. Gus už stojí pevně na nohou, odhodlaný čelit dalším nástrahám úzkých dřívek a naše výpravná cesta pokračuje. Na kopci se zastavíme u dřevěného kostelíku, odkud se opět nemohu vynadívat na krásy svého rodného města.

„Budeš se s náma kamarádit?“ zaslechnu dětský hlásek.

„Mohl bych?“ odpoví Sturla.

„Joo! Líbíš se mi!“ zajásá.

„Tak v tom případě není co řešit, protože ty mě taky,“ pohladí ho po hlavě a dohodu zpečetí plácnutím.

Sjezd na stadion je po nastoupaných metrech za odměnu. Gus se drží Sturly, aby neupadl. Ti dva jsou už sehraná dvojka. Gus si Sturlu hodně oblíbil, za celou dobu z něj nespustil oči. Čím dál víc začínám přemýšlet nad tím, že můj syn nemá otce, ke kterému by vzhlížel, a se kterým by dělal klukovské blbovinky. Snažím se být dobrou matkou, ale zkuste nahradit otce. Nikdy ho nepoznal a ač to zní blbě, já taky ne. V tu noc, kdy se to stalo, jsem byla úplně pod obraz a absolutně jsem nevěděla, čí jsem, natožpak s kým jsem spala.

U auta se s námi rozloučí. Gus dostane pusu na líčko. Já ji očekávám taktéž, avšak jeho rty sklouznou k těm mým. Jsou měkké a zapadají do těch mých úplně stejně jako ten večer. Neodtrhnu se, chyběly mi. Ale v hlavě začne blikat červená kontrolka a já přeruším náš kontakt. Dívám se mu do očí, nedokážu v nich číst.

„Návrh zněl jasně, kamarádit,“ s bolestí uhnu pohledem a nasednu do auta. „Zatím, dej mi čas,“ dodám a zahlédnu v jeho očích možná jiskřičky naděje?

Silvestra i nový rok slavíme ve Frogneru u našich. Gus vypráví dědovi zážitky z běžek. Ten se toho okamžitě chytne a už plánuje vyjíždky na celý měsíc. Ti dva se hledali. V úterý odlétám do německého Oberhofu. Loučení je těžké, ukápne mi nějaká ta neposlušná slzička, ale vzpomenu si, proč to dělám a zůstanu silná. Na letišti se sejde celá naše skvadra a já už mám zase úsměv na tváři.

~

Další díl je tu!🥳 Doufám, že se vám líbil a moc bych vám chtěla poděkovat za podporu v psaní dál.❤️

Sezóna už skončila. Napínavá až do poslední střelby. Gratulace JTB a věřím, že Sturla v další sezóně bude také bojovat o glóby.🏆 Neskutečný, jak rychle to uteklo!🥺

AKS🌌