Láska prochází žaludkem

27.

Květen, červen. Zásadní měsíce pro zkoušku našeho vztahu.

Po návratu z domu rodiny Laegreid jsme pár dnů se Sturlou strávili u mě v Holmenkollenu. Brácha byl akorát odjetý pryč, takže jsem měli byt jen pro sebe.

Byli jsme jak idylická mladá rodina. Jak reklama na dokonalý život. Až mě to lehce děsilo.

Ale jak už jsem zvyklá, štěstí netrvalo dlouho. Už mě to ani nepřekvapuje. Dostihla nás tíha našich povolání. Sturlu čekalo soustředění ve Sjusjoenu. Nabídku kuchaře na soustředěních jsem přenechala Stålemu. Jeho přesvědčovací schopnosti jsou vážně skvělé a věřím, že tým ho určitě rád uvidí. Já jsem navíc měla nabitý kalendář doma v Oslu, takže jsem nakonec byla ráda, že to vzal za mě. Sturla nedokázal připustit, že s ním nemůžu jet do jeho milovaného Lillehammeru, neboť mám v Oslu povinnosti. Již v Pokljuce jsem od norské televize dostala nabídku na vlastní kulinářský pořad, kterou jsem následně přijala. Splnil se mi můj sen, ale Sturla mi v něm bránil.

Nakonec to ale přijal a rozloučili jsme se v dobrém. Ani jeden z nás neudělal zbrklé rozhodnutí a raději jsme se společně snažili najít řešení. I když místy to bylo o nervy. Možná se to může zdát jako maličkost, ale já to v našem vztahu vnímám jako velký pokrok.

Každý den jsme si volali, ale časem to ustávalo. Jednou neměl čas on, pak zase já. Nikdy jsem nebyla zastáncem vztahu na dálku. Znám partnery, kteří to zvládli, ale pro mě tohle prostě není. Potřebuji vědět bod, den, ke kterému se upínat, kdy ho zase uvidím, ale ten byl v té době v nedohlednu.

Z naše vztahu se pomalu vytrácela jiskra, která opět vzplála začátkem června. Sturla měl volný týden, který jsme strávili spolu, čímž jsme, troufám si říct, opět posílili náš vztah. Avšak následující 3 týdenní soustředění v Itálii bylo opět vyčerpávající.

Naštěstí začal červenec. Mám natočené všechny díly svého pořadu, které producenti jen sestříhají. Mně se tím otevírá celé volné bezstarostné léto, které začíná právě dnešním dnem.

„Mami, já se bojím,“ ozve se tenký hlásek.

Letadlem otřásly turbulence a Gus, který zažívá dnes první zkušenost z cesty tímto dopravním prostředkem, se ke mně víc přitiskne.

Jen co se dostaneme před letištní halu, ovane mě příjemně teplý vzduch. Léto, jak já ho miluju. A kde že to vlastně jsme? No přece v prosluněné Itálii. Byl to Sturlův nápad a já jsem ho s největší radostí uskutečnila. Jemu končí soustředění a co by to bylo, kdybychom tu ještě pár dní nestrávili a neobjevovali i jiná místa než jen zákoutí střelnice.

„Tak tady jste,“ vytrhne mě z myšlení velice známý hlas, chytne Guse do náruče a mě pevně obejme, „ohromně jste mi chyběli."

„Ty mě taky Sturlo,“ usměje se na něj Gus.

„Chyběl jsi mi, lásko,“ zašeptám do polibku.

Ještě chvíli se na sebe culíme jak čerstvě zamilovaní puberťáci a následně vyrážíme do městečka Vernazza poblíž Janova, které bude na dva týdny naším novým obytným místem.

Hned od pobřeží Janovského zálivu stoupá vysoký skalní masiv. Nádherný pohled, hlavně při západu slunce. Několikrát jsme se vydali do hor na túru. S malým to nebylo vždy lehké. Naštěstí Sturla ho pokaždé, když už Gus nemohl, vysadil za krk. Díky mu za to. Nevím, jak bych ho táhla já. Sama jsem byla ráda, že dýchám. Následné osvěžení v moři bylo pokaždé všemi vítané. Samotná Vernazza se pyšní i opevněným hradeb Castello Doria na okraji výběžku. Udělali jsme si výlet i do jednoho z největších přístavních měst Středozemního moře, Janova.

Po naší vydařené dovolené na jihu Evropy se přesouváme zpět do Osla. A jelikož má Sturla střelecké testy v Holmenkollenu, jsme zde všichni spolu.

Začínám si na společný život s ním zvykat. Sdílím s ním své názory, pocity, potřeby, záliby, prostě celý můj život. Nikdy jsem si nedovedla představit, jaké to je. Až teď to skutečně cítím. Řešíme spolu důležité věci i drobnosti všedních dnů a přitom si stále užíváme naplno naše mladí. Samozřejmě mezi námi probíhají i hádky, i když se většinou jedná o drobnosti, kvůli kterým se na sebe nedokážeme zlobit víc jak dvě hodiny.

„Co říkáš na to, kdybych tě o víkendu někam vzal. Jen ty, já, příroda, klid,“ podívá se na mě Sturla záhadně jednou u večeře.

„Mám se nechat překvapit,“ zazubím se na něj.

„Budeš mě zbožňovat,“ laškuje dál.

„Zbožňuje tě už teď,“ pošlu mu vzdušnou pusu.

No a tak se jelo. Rovnou cestou, přímo za nosem, nevím sice kam, ale s úsměvem na rtu.

Po dlouhých šesti hodinách cesty směrem na západ naší země zastavíme u jezera Vetlavatnet. Na severní straně onoho jezera je malá vesnička a já už vyhlížím, které okénko bude mým rámem do krajiny. Avšak lehce mě zaskočí, když Sturla začne z kufru auta tahat stan.

„Kde tu chceš stanovat?“ rozhlížím se všude kolem, ale žádné vhodné místo nevidím, „že by třeba támhle,“ ukážu prstem na asfaltovou plochu parkoviště.

„A co takhle tam,“ Sturla chytne mou ruku a nasměruje ji tak, že ukazuje na vrcholky skal.

V tu chvíli mě rychle přejde úsměv z tváře.

„No co, já jsem neřekl, že už jsme na konečném místě,“ reaguje na můj pravděpodobně zděšený výraz.

~

Zdravím všechny u dnešního nového dílu!😚 Vím, že se nic moc výrazného mezi hlavními hrdiny neděje, ale nebojte, brzy přijde taková "menší" zápletka👀🤫.

A jelikož mám dnes narozeniny🥳, rozhodla jsem se vám dát dárek v podobě dalšího dílu. Takže ještě večer očekávejte další nálož víkendového počteníčka!💗

AKS🌌