Láska prochází žaludkem

12.

Konečně doma, v mém rodném domečku v městečku Frogner kousek od Osla. Vánoce trávím společně s rodiči, bráchou, jeho novým objevem a hlavně mým malým šmudlou. Za tu dobu povyrostl, že se mi tomu nechce ani věřit. Už od příjezdu mi vypráví, co všechno vyváděl za lumpačiny. Jak s babičkou pekl cukroví a s dědou zdobil smrček. U dárků jeho očka září víc než světýlka na vánočním stromečku. Ten kluk je prostě poklad. Opět ve mně začíná plápolat ten plamínek, který jsem hledala.

Sedím v křesle vedle jeho postele a dívám se, jak spokojeně oddychuje.

„Už spinká?“ zašeptá ode dveří mamka.

„Jo, už nějakou chvilku,“ nepatrně se na ni pousměji.

„Theo, zlatíčko, děje se něco?“ přiznávám takhle otázka mě zaskočí.

„Ne mami, všechno v pohodě,“ lžu sama sobě.

„Poznám, když tě něco trápí. Copak se stalo?“ je to pravda. Kdykoliv mě něco trápilo, ona to vždy poznala a snažila se mi pomoct.

„Je tam jeden kluk," hlesnu, „milý, vtipný, celkem hezký,“ uchechtnu se při vzpomínce na jeho ranní rozcuch.

„Ale?“ zeptá se netrpělivě. Vždycky je tam nějaké ale.

„Řekla jsem mu o Gusovi a nevzal to úplně nejlíp.“

„Ty ho máš ráda?“

„Já nevím, mami. Líbí se mi. Ale snažím se držet si odstup, nechci mu být přítěží. Navíc on mě bere jako kamarádku, takže ani nevím, co vlastně řeším.“

„Podívej se na mě,“ zvednu oči od podlahy a vzhlédnu k těm jejím, „jestli tě někdy někdo bude mít rád, musí tě mít rád se vším všudy, včetně toho malého sluníčka.“

Má pravdu, jako vždy. Já to vím, ale je to zatraceně těžké. I když dávám do vztahu, ať už kamarádského či jiného, úplně všechno, většinou je kámenem úrazu právě Gus. Ale na toho prďolu se nemůžu zlobit. On za nic nemůže.

Další dny už trávíme v našem bytečku v Oslu. Bydlím tu už pár let společně s Mattiasem, mým bráchou, a momentálně i jeho přítelkyní Helene. Já mám dva menší pokoje dole, on zas jeden velký nahoře. Kuchyň a obývák je společný. S Helene jsme se od doby, co jsem zpátky v Norsku celkem spřátelili. Je to moc bezva holka, upovídaná, starostlivá a stále se usmívající. Konečně si Matti našel někoho hodného a milého.

V pátek vyrážíme všichni čtyři na menší výlet. Helene není místní, ale pochází ze severu, a přála si vidět slavný Holmenkollen, podívat k můstku a na stadion. Ani se jí nedivím, je to kouzelné místo. Vždy, když stojím nahoře na můstku na vyhlídce Holmenkollbakken a pohlédnu na město pod námi, tají se mi dech.

„My ještě navštívíme centrum města, půjdete taky?“ zeptá se brácha, když vyjdeme z lyžařského muzea.

„Ani ne. Vezmu boby a trošku to tu s Gusem projdeme, viď?“ upravím mu čepici, která mu padá do očí, „víš přece, že procházky městem nejsou nic pro něj. Tady se aspoň vyblbne a večer bude spát jako beránek." tedy doufám. Většinou to dopadne tak, že jako první vytuhnu já.

Skočím do auta pro boby a pro jistotu vezmu i náhradní suché rukavice. Když se vracím na stadion, vidím ty dvě hrdličky, jak se k sobě mají. Tvoří krásný pár. Ale nikde nevidím malou modrou kuličku.

„Kde je Gus?“ spustím, jakmile k nim dojdu.

„Ta...Tad...Před chvilkou tu ještě byl. Gusi, kdepak si?“ začne se pomateně točit Matti.